Musím mňouknout, že se Honza hluboce mýlí, jsem nucena mu oponovat z celého svého kočičího srdce. Vždyť přece sám dobře ví, jak rády těšíme lidi svou přítomností, uklidňujeme je hudbou svého předení a hráváme s nimi hry, o nichž jsou přesvědčení, že se jim věnují pro naši zábavu. Navíc rády lidem pomáháme. Svými jemnými smysly mnohdy dokážeme předpovědět, že bude člověk nemocný. Dříve než on sám, rozpoznáme drobnou změnu v jeho srdečním rytmu, dechu, tělesném pachu, zaregistrujeme jemné chvění nebo změnu teploty. V takových případech ho zcela nesobecky varujeme svým neklidem a snažíme se ho upozornit na to, že mu hrozí nebezpečí. A když už nedejbože člověk opravdu onemocní, rády ho léčíme. Snažíme se mu dodat energii svým klidem, přilehneme na jeho bolavé místo, a zahříváme jej.
To, co Honza nazval kočičí sobeckostí, je pouze naše užší svázanost s přírodou. Ty z nás, které se netěší péči svých lidí a žijí divoce, se musejí den co den doslova rvát o přežití. Chránit si svá loviště, aby měly dost obživy pro sebe samotné a pro své potomky, denně obstarávat potravu a bojovat s predátory. Vždyť nakonec lidé to dělají také, žijí tak, aby netrpěli nouzí a aby mohli vychovávat své děti. Jen lidské podmínky jsou jiné než podmínky divoce žijících koček a dalších zvířat, a nenutí člověka k tak tvrdým postojům vůči ostatním.
Možná má Honza pravdu v tom, že chovat se galantně, dávat si přednost ve dveřích a obdarovávat se navzájem dárky neumíme. Avšak podobně jako lidé umíme dávat něco mnohem důležitějšího, než hmotné předměty. Umíme dávat svou přízeň a lásku, a stejně tak, jako lidi, nás samotné tento způsob obdarovávání blízkých těší. Ale to Honza jistě ví, jen si to možná zrovna neuvědomil.
