Mňouknu vám, že mě to vůbec netěší. Jakpak to asi dopadne s většinou těch opuštěnců na venkově? Útulky tam prakticky nejsou, kočky shánějí obživu jak se dá, pár jich přežije zimu bez cizí pomoci, jen minima se ujmou nějací dobří lidé. Ostatní buď zajdou hladem nebo se stanou terčem myslivců v lese, pro něž jsou škodnou, případně je zlikviduje nějaký predátor, psa ani člověka nevyjímaje. A což teprve, když někdy v říjnu zabřeznou? Sice to není tak časté, ale v takovém případě už nemají šanci na přežití zimy prakticky žádnou. Ani matky, ani jejich koťata.
Moudrá příroda vymyslela systém autoregulací, v jejích drsných podmínkách přežijí jen ti nejsilnější a nejodolnější, kteří se pak stanou dalšími pokračovateli živočišného druhu. Člověk vytvořil civilizaci, a tvrdá pravidla přírody změnil. Sám se stará (nebo jak říká Honza, měl by se starat) o své slabší, nemocné a staré, a umožňuje jim tak žít pokud možno plnohodnotným životem. Do svých domovů přijal i některá z nás zvířat, například kočky a psy, a činí z nás členy svých domácností. Podobně jako on sám, i mnohé z nás v jeho péči postupně ztrácíme schopnost vzdorovat tvrdým přírodním podmínkám. Když se pak najednou ocitneme tváří v tvář nedostatku potravy, mrazu a predátorům, jsme na tom hůř, než byly naše divoké prapředkyně.
A tak vás, lidé, prosím, když už jste nás svázali se svými životy, nepovažujte nás za věci, ale vizte v nás bytosti, podobné vám samotným. Dříve, než pořídíte svému kotěti za kamaráda naše kotě, zvažte, zda jim budete schopni a ochotni umožnit zůstat spolu a vyrůstat společně. Pokud je od sebe po pár týdnech či měsících rozdělíte tak, jak o tom včera Honza slyšel, své kotě vystavíte smutku ze ztráty kamaráda a naše kotě odsoudíte k osudu vpravdě neradostnému.
