Pak mi Honza vysvětlil, že si lidé pro tyto a podobné účely vymysleli peníze. Pracují, podobně jako my lovíme, ale odměnou za jejich práci není kořist, kterou mohou sníst, nýbrž barevné papírky a kovová kolečka, které vyměňují za jídlo, nalovené jinými lidmi. Rázem jsem si vzpomněla na ty drobné věcičky, které přede mnou mí lidé bedlivě hlídali a nikdy mi je nepůjčovali na hraní, přestože jinak jsem směla dovádět prakticky s čímkoli, co bylo jejich.
Ty peníze musejí být chytrým a užitečným vynálezem, napadlo mě. Něco podobného by se mělo zavést i u nás koček, případně u psů. Obzvlášť mírumilovné kočky by nemusely lovit, jejich práce by spočívala například v léčení lidí svou přítomností a hebkou přítulností, za níž by dostávaly plat na svou obživu. Psí práce by mohla být ještě rozmanitější, ti, kteří neloví, by se živili hlídáním, stopováním, ochranou, ale třeba i hrou s lidskými koťaty.
Honza mě asi nepochopil, mému nápadu se smál a prohlásil: „Holka kočičí, myslíš to sice dobře, ale jsi naivní. Ty totiž vůbec nic netušíš o stinné stránce peněz, o jejich kouzelné temné moci. Představ si, že někteří lidé se do peněz bezmezně zamilují a začnou je shromažďovat. Nepoužívají je k jejich prvotnímu účelu, tedy k tomu, aby si za ně kupovali věci potřebné pro běžný život. Začnou podvádět ostatní, lhát, krást, někdy i vraždit, a to jen proto, aby těch peněz měli co nejvíc. Víc, než jejich sousedé, přátelé, než všichni ostatní.“
„Ale co s takovou hromadou peněz pak dělají?“ Bránila jsem svou myšlenku. „Ty, které mají navíc, dávají ostatním? Takovým, kteří pracovat nemohou, protože jsou chromí nebo nemocní? Nebo těm, jimž oheň či velká voda zničily jejich obydlí?“
„Ano Madlenko,“ připustil Honza, „ale ty mňoukáš o jiných lidech. O těch, kteří se bez ohledu na to, zda sami mají málo či zda jim přebývá, podělí s ostatními. S takovými, které nějakým způsobem postihl nepříznivý osud. Tomu se říká dobročinnost. Ale věz, Madlenko, že tito dobročinní lidé musejí být obezřetní a dávat pozor, aby se jejich pomoc dostala k těm, kteří ji opravdu potřebují. Nikoli k takovým, kteří svou nouzi jen předstírají, případně nechtějí pracovat, ač mohou, a čekají s nataženou rukou, až se o ně postará někdo jiný.
Pak Honza pokračoval: „Dobročinných lidí je naštěstí mnoho, ale ty já jsem prve na mysli neměl. Mluvil jsem o docela jiných, o těch, jimž nashromážděné peníze slouží k tomu, aby se jimi chlubili před ostatními. Ti si kupují drahé zbytečné věci, se kterými se předvádějí svému okolí. Ale kdyby jen to, za peníze si obstarávají společenské postavení a moc nad ostatními. Když provedou něco zlého, zaplatí, aby se vyhnuli trestu. Víš, Madlenko, síla peněz je obrovská, a v lidském světě je za ně k mání téměř vše, nač si vzpomeneš.“
Párkrát mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybych se nenarodila kočkou, ale člověkem. Říkala jsem si, že bych mohla mít v životě daleko více možností, byla bych chytřejší, silnější, mohla bych dělat mnohem víc věcí. Ale po tomto rozhovoru s Honzou, jsem ráda, že jsem jen obyčejnou kočkou a že peníze jsou v mých očích jen těmi nevinnými barevnými papírky a kovovými kolečky, se kterými jsem si nikdy nesměla hrát.
