„Musíš počítat i s tím, že ti udělám ostudu, přijdou si sem pro mě a odvedou mě v poutech před zraky celého osazenstva.“
Těmito prapodivnými a překvapivými slovy mě po práci uvítala Maruška, když jsme si skočili na naši oblíbenou kávu s větrníkem. U vědomí, jak často a ráda si ze mě má krásná oblá kamarádka dělá legraci, jsem se její entrée pokusil odpinknout s humorem: „Neboj, má milá, já tě nedám. Jestli sem vpadnou chlapi ze zásahovky, tak na ně vycením zuby a tak strašně se zamračím, že si nadělají do kalhot a utečou.“
„Ha, ha, ha, ty nezklameš!“ Rozesmála se Maruška s šálkem kávy na půli cesty od stolku k ústům, až se jeho hladina povážlivě rozvlnila. Poté však má kamarádka zvážněla a dodala: „Ale ne, fakt jsem byla za zlodějku, teď už to beru s humorem, ale když se to stalo, moc do smíchu mi nebylo. Jestli se tady přede mnou proměníš v sochu a nebudeš mi skákat do řeči, tak ti o tom povyprávím.“
„Už jsem jak tu ten kámen,“ opáčil jsem s prstem před ústy, aby se mohla Maruška nerušeně postit do vyprávění. Ve stejnou chvíli si výrazně nalíčená dáma u vedlejšího stolku ostentativně odsedla na vzdálenější židli, stáhla kabelku z opěradla, pevně ji sevřela rukama na klíně a zamračila se.
***
Honzo, minulou středu jsem si vzala dovolenou a vypravila se za maminkou do Jižních Čech. Frantovi mi slíbil, že mi večer konečně natře poličku v předsíni, tak jsem byla zvědavá, co najdu, až se vrátím. U maminky bylo fajn, udělaly jsme si dlouhou procházku podél rybníka přírodou a kvečeru jsme se maličko zapovídaly. Maminka vytáhla čerstvě upečené buchty, k tomu vyhrabala několik stařičkých rodinných alb, která nafotil můj tatínek, když byl ještě naživu a my ztratily pojem o čase. Když jsem se konečně probrala z nostalgického zasnění, bylo najednou devět večer a já se s vidinou ranního vstávání a Frantova mrčení, kde jsem tak dlouho, konečně zvedla ke spěšnému odjezdu domů.
„Měla bys dotankovat, holka, ráno ses na to vykašlala, a jestli to teď urychleně neuděláš, nemůžu garantovat, že tě dovezu až domů.“ Tohle všechno mi vyčetlo hladové oko jedením mrknutím, jakmile jsem sedla za volant, a to si piš, že jsem pořádně znervózněla. Ale měla jsem kliku, asi po půlhodině jsem uviděla benzinku, ve které se svítilo. Nebylo tam žádné jiné auto, tak jsem zajela rovnou ke stojanu, a když už jsem tam byla, vzala jsem plnou nádrž za víc jak tisícovku, ty ceny jsou fakt šílený.
Pak jsem zacvakla hadici zpátky na stojan, zavřela nádrž a vydala se dovnitř, že jim to teda jako milostivě zaplatím. Vezmu za kliku a nic, nešlo to otevřít. Opřela jsem se teda do dveří plnou svou váhou oplácané blondýny, která, nechápu, proč se ti tolik líbí, ale nepomohlo to. „Přece nemůžou mít zavřeno, když mají zapnutý stojan,“ strnula jsem a pokoušela sama sebe utěšit touhle větou. Pak jsem se koukla dovnitř, sice tam bylo světlo, ale za kasou ani živáčka. A k dovršení všeho jsem si teprve teď všimla nápisu na dveřích, kde kromě jména firmy byly i otevírací hodiny 6 - 21.
„Proboha, co mám teď dělat?“ Roztřásla se mi kolena jak panně před deflorací. Odjedu bez placení, oni najdou moji espézetku na záznamu a budou mě žalovat za krádež benzínu.
Kamera byla akorát šikmo nade mnou, výsměšně koukala rovnou na mě, a tak jsem dostala šílený nápad, že jim tam jako sehraju divadýlko. Otočila jsem se čelem k ní, rukou ukázala na auto, udělala pantomimu, jakože čerpám benzín, potom jsem z kabelky vytáhla platební kartu a zamávala si s ní před nosem. Pak jsem vzala rukou za vchodové dveře, ostentativně s nimi zarumplovala, abych nakonec pokrčila rameny a udělala rukou kolečko, jakože teď teda jedu pryč, když se mi neuráčili dovolit zaplatit a že se zítra ráno vrátím.
Honzo, kdybys v tu chvíli jel se mnou, byla bych na tebe šíleně protivná. Celý zbytek cesty domů se mi honily v hlavě myšlenky nejen, jestli mě nezavřou, ale taky co tomu řekne Franta, ten že z toho udělá ještě větší kovbojku než já. V tomhle jsem měla kliku, když jsem konečně dorazila, Franta už spal spánkem spravedlivých a polička byla krásně natřená, což mě sice potěšilo, ale nebylo mi to nic platné, stejně jsem nedokázala pořádně usnout.
Budíka jsem si nařídila na šílenou hodinu, kdy krom pekařů ještě všichni poctivé lidé spí, ale stejně jsem ho nepotřebovala a vstala ještě před ním. Tiše jsem vylítla z domu jako myška, skočila do auta a jela zpátky k té benzínce. Když jsem tam s mnohočetným překročením povolené rychlosti dorazila, bylo deset minut po šesté.
Vlítla jsem do dveří, že vzaly druhou o zarážku, nakráčela ke kase, tasila kartu a s notnou obavou v hlase oslovila zrzavou pihatou mladu paní, která tam stála: „Dobrý den, já jsem si u vás včera večer nabrala benzín, ale nemohla jsem ho zaplatit, protože jste tady už nebyli.“
Zrzka zvedla oči, podívala se na mě zkoumavým pohledem a prohlásila: „Počkejte tady, skočím vedle pro šéfa, už to tam řeší, prohlíží kamerové záznamy a chystá se volat policii.“
Polil mě stdenej pot, už jsem se viděla, jak v muklovském mundůru chodím dokolečka na dvorku v kriminále a srce mi spadlo až někam do... no do spoďárů, Honzo, tobě to klidně řeknu.
„Někdo nám tady v noci ukradl benzín a odejel bez placení. Měl stejné auto se stejnou registrační značkou, s jakou jste teď přijela. Řídila jste ho vy, paní?“ Uvítal mě šéf. Byl malý, zavalitý, tvářil se strašně komisně a zalamoval si ruce, až mu lupaly klouby na prstech.
„Ale já jsem chtěla zaplatit, jenže jste měli zavřeno, nemohla jsem a teď jsem se vrátila, abych to srovnala,“ bránila jsem se. To jeho lupání klouby mi napřed nahnalo ještě větší strach, ale pak mi kupodivu dodalo kuráž, protože mi došlo, že se tím na mě snaží dělat ramena.
„Můžete mi teda vysvětlit, proč jste si nabrala benzín, když jste viděla, že máme zavřeno? A proč jste se nám nakonec posmívala přímo do kamery?“ Otravoval dál.
To už jsem začala být naštvaná, tak jsem dala ruce v bok a nasadila ostřejší tón: „Copak jsem mohla vědět, že máte zavřeno, když se uvnitř svítilo, za kasu nebylo vidět a byl zapnutý stojan? A abyste věděl, milej pane, na tu kameru jsem se vám neposmívala, jen jsem vám chtěla ukázat, co se stalo a že se hned dneska vrátím. Podívejte se na ty záznamy pořádně.“
Šéf znejistěl, přestal si lupat prsty, podrbal se na bradě, chvíli na mě čučel a pak vzal zpátečku: „No jo, no jo, zapnutej stojan. Hmm... To máte vlastně pravdu. Hmm... To ovšem mění situaci. Tady tedy muselo dojít k chybě obsluhy.“ Pak se otočil na zrzku za kasou a zvýšeným hlasem protáhnul: „Věrůůůš, kdopak měl večer službůůů?“
„Já,“ špitlo to od pokladny.
Najednou šéf úplně otočil: „Prosím vás, mladá paní, promiňte, tohle se nemělo stát a já se vám za to moc omlouvám. S personálem si to osobně vyřídím a budu rád, když na to celé zapomenete.“
Honzo, v tu ránu mě přešel nejen strach, ale i vztek a já ti najednou dostala starost o tu zrzavou holku, která večer zapomněla vypnout stojan. Vždyť ona mě vlastně zachránila, nebýt jí, možná by mi došel benzín a já bych nedojela domů. A tak jsem se podívala šéfovi zpříma do očí, nasadila úsměv naivní blondýny a prohlásila: „Zapomenu. Ale pod jednou podmínkou. Když vy na to taky zapomenete a nebudete se kvůli tomu vozit po svém personálu.“
„Hmm... No jó... No tak teda dobře,“ zabručel šéf. Pak se podíval směrem ke kase a otráveně utrousil: „Ale příště si dejte pozor, Věruško.“ Ještě jednou se podrbal na bradě, otočil se a zmizel ve své kukani.
„Děkuju, mladá paní,“ špitla pihatá zrzka s vděkem v očích, když jsem konečně zaplatila ten benzín a chystala se vypadnout. Rozloučila jsem se, vlítla do auta, vyrazila a stihla to do práce tak akorát, jak normálně chodím.
***
„Maruško, já tě nemít, tak bych snad nevěděl, o čem psát,“ oslovil jsem svou kamarádku, jakmile skončila s vyprávěním a pohodlně s rukama za hlavou se opřela ve své židli.
„No, vždyť já vím, ale ani si nedovedeš představit, jak se mi ulevilo,“ reagovala Maruška s pyšným výrazem ve tváři. Na závěr dodala: „Teď už promiň, letím domů. Usmažím Frantovi řízky za to, jak mi krásně natřel tu poličku v předsíni a ještě se cestou musím stavit pro maso. Ale neboj, neukradnu ho, poctivě zaplatím.“
Zvedli jsme se k odchodu a já si ještě stačil všimnout, jak si zamračená výrazně nalíčená dáma u vedlejšího stolku s úlevou oddechla a pověsila kabelku ze svého klína zpátky na opěradlo židle.
