Jednou za čas svýho potomka sebere a zajede si sem k nám na pár dní odpočinout. Teda sebere se, abych byl přesnej, tak ono je to trochu jinak. Sestra je strašně skromná, nechce nikoho obtěžovat, našemu dvounožci dá pokaždý velkou práci, aby ji sem dostal, a ona je pak nakonec hrozně ráda. Je na ni poznat, že je to velkoměstská ženská a na svýho Jarouška, tak se ten její synek jmenuje, je dost ouzkostlivá. Zbytečně moc ho navlíká, prej aby se nenastydnul, a nechce mu dovolit, aby se kamarádil jak se mnou, drsným zrzavým kocourem s půlkou ocasu, tak ani s mým kámošem jezevčíkem Ferdou. Asi se bojí, abysme mu neublížili, protože neví, že my čtyřnohý máme v genech bejt na mláďata opatrný. Tomu jejímu Jarouškovi jsou tak tři lidský roky a vždycky, když nás vidí, tak se mu rozzářej jeho dětský kukadla a chtěl by si s náma hrát. Jenomže jeho máma mu nedovolí víc, než aby nás krátce pohladil, pak ho od nás rychle vezme pryč a on je z toho celej smutnej. Mně místo Zrzek říká Zezek, Ferdovi Feda a to si pište, že když se ke mně na chvilku dostane, tak si dávám setsakra majzla, aby se o mě omylem neškrábnul.
Když u nás teďka byli, tak měla Jarouškova máma Jarka předposlední den dlouhej rozhovor přes dálkomluv v době, kdy její synek odpoledne spal. Pak řekla našemu dvounožci, že jí doma sousedka vytopila byt, potřebovala by to tam zajet skouknout a honem uklidit, nechce do toho bordelu brát malýho a neví, jak to má udělat. Náš dvounožec záchranář se zamyslel, kouknul na ni a povídá: „Jaruš, klidně jeď, ničeho se neboj a obstarej si, co potřebuješ, my se tu o Jarouška postaráme, stejně mám volno a nemusím do služby.“ Mamka chvíli váhala, pak udělala svým bratrovi dlouhou přednášku, co se ohledně malýho musí a co nesmí, synka poňufala, div ho nerozmačkala a s ustaraným výrazem odjela.
Jak Jarka zmizela, mladej byl smutnej, začal natahovat a dvounožec se rozhodnul, že ho nějak zabaví. „Bando, jdeme řádit na zahradu. Všichni čtyři.“ Zavelel a dodal spíš tak pro sebe: „Je pěkně, přece ho nebudu navlíkat do tlustýho zimníku, máma to neuvidí a vy mě neprozradíte.“
Venku se Jaroušek podíval na zahradní boudu, na něco si vzpomněl a loupnul očima: „Stejdo, kužekly, posím.“ Náš dvounožec se usmál, šáhnul do boudy, vytáhnul sadu malejch dřevěnech kuželek, rozestavěl je na konci dlaždičkovaný terasy, dal mladýmu do ruky tenisák a všem třem nám vysvětlil pravidla: „Já s Jarouškem budu hrát o to, kdo shodí víc kuželek najednou, Ferda nám bude podívat míček, pokud se někam zakutálí a ty, Zrzku, ty budeš rozhodčí, počítej nám to a nakonec určíš, kdo vyhrál.“ A pak to začalo, Jarouškovi to sice moc nešlo, ale Ferda hlasitým veselým štěkáním komentoval každou jeho trefu a aportoval jim ztracený míčky, aby je nemuseli dlouze hledat. Dvounožec napoprvé předvedl ukázkovou ránu, při který shodil všechno, aby mladýmu ukázal, jak se má házet, ale pak to začal kazit, asi ho chtěl nechat vyhrát. No a já s dvounožcem v patách pobíhal od kuželek, který jsem jako počítal a on stavěl, na druhou stranu, abych ohlídal, jestli házející nepřešlapujou. Když to na mě nikomu neřeknete, tak vám prozradím, že když házel mladej, tak jsem občas nenápadně srazil svou půlkou ocasu nějakou kuželku navíc. Všichni jsme si to užili a Jaroušek měl obrovskou radost, když jsem na něj nakonec ukázal packou a náš dvounožec mu zvedl ruku nahoru jako vítězovi.
K večeři dvounožec ohřál zbytek kuřete od oběda a uvařil brambory, ale Jaroušek nechtěl jíst, byl umrněnej a chtěl se vztekat. Dvounožec ho posadil ke stolu na židli, nám s Ferdou nandal do misek naše jídlo a povídá: „Jaroušku, jestli chceš být dobrý sportovec a příště zas vyhrát kuželky, musíš se pořádně najíst jako Ferda se Zrzkem.“ My s Ferdou se tumlovali jak o závod, jednak nám vyhládlo a zadruhý jsme chtěli Jarouškovi ukázat, jak se má pořádnej chlap postavit ke svý baště. Jaroušek na nás kulil svý dětský očka, zapomněl se vztekat, pustil se do jídla a než se nadál, měl to v sobě. Já pak chtěl vyskočit na stůl a zkontrolovat, jestli na jeho talíři nezbylo něco k vylízání, ale dvounožec na mě mrknul, že to už by bylo moc a nepustil mě tam. Tak jsem se aspoň začal Jarouškovi otírat čumákem o nohy, jednak abych ho označkoval, jakože je náš a zadruhý, abych ho za to jídlo pochválil. On slezl ze svý židličky, drbal mě za ušima a já pak udělal něco, co je nejpřátelštějším kocouřím gestem vůči dvounožci. Lehnul jsem si na záda, rozpředl se a nechal se od něj hladit na břiše. Ale musím ho pochválit, byl opatrnej, netahal mě a ani do mě nedloubal, jako to některý mrňavý dvounožčata dělávaj. Ferda na nás jen konsternovaně koukal, a když to viděl, nechal se pak od Jarouška dlouze hladit na hlavě a na zádech. Úplně na závěr večeře ochutnal Jaroušek jednu granuli z mojí misky. Jinýmu bych to nedovolil, ale jemu jo, protože je mládě a protože vím, že co je dobrý pro kočky, musí bejt dobrý i pro lidi. Dvounožcovi by se to možná nelíbilo, ale naštěstí akorát dával nádobí do myčky a ničeho si nevšimnul.
Po večeři zvonil dvounožcův dálkomluv, volala mu sestra, a co jsem stačil zaslechnout, říkala, že to vytopení naštěstí nebylo tak zlý a za pár hodin to bude mít uklizený. Dvounožec jí sice navrhoval, že klidně může přijet až ráno, ale ona si to nenechala rozmluvit a trvala na tom, že se vrátí ještě dneska, i když to bude hodně pozdě večer. Dvounožec po tom hovoru mrknul na mě a na Ferdu, a jen tak krátce řeknul: „Hele, chlapi, přijede nám kontrola, tak si musíme dát záležet, aby bylo všechno v cajku,“
Než šel Jaroušek spát, tak bylo koupání. To on má hrozně rád, pokaždý se dlouze čvachtá ve vaně a nadělá v koupelně lachtaní výběh. Dvounožcovi to nevadí, ale stala se taková malá příhoda, Ferda se rozblbnul s ním, vylezl na stoličku, pak na hranu vany, a jak je dlouhej a hubenej, neudržel se tam a žuchnul k Jarouškovi do vody. Ti tři z toho měli srandu, já je přísně hlídal ze svýho stanoviště na pračce, tak jsem to všechno viděl, ale jsem pevně rozhodnutej, že to Jarce neprozradím. Jenom jsem dohlídnul na to, aby dvounožec Ferdu pořádně vydrbal ručníkem, nechtěl jsem totiž, aby si toho všimla, až se vrátí a bylo jí to podezřelý.
Tak to víte, že po takovým parádním dni byl Jaroušek pěkně rozjívenej a nechtěl usnout, ani když mu náš dvounožec záchranář odvyprávěl dvě pohádky. Pořád pokňourával, nebyl k utišení, až jsme se s Ferdou dohodli, že to vezmeme do svejch tlapek. Já hupsnul k Jarouškovi do postýlky, nechal si od něj jeho dětskou ručkou čechrat kožich a předl mu do uší uspávací kočičí píseň. Ferda si lehnul před postýlku na zem a pečlivě hlídal, aby se k malýmu nedostal žádnej ošklivej sen. Nakonec jsme z toho usnuli všichni tři, no, nedivte se nám, ten den byl opravdu náročnej.
Muselo bejt už někdy k půlnoci, když mě probudil nějakej šramot. Ferda spal pořád na zemi a já napřed opatrně vytáhnul tlapku z Jarouškovy pusy, kterou cumlal, aniž bych o tom ve spánku věděl. Pak když jsem viděl, jak do pootevřenejch dveří potichu nakoukla Jarka, tak jsem se radši tvářil, jakože spím a jen nenápadně jsem ji pozoroval. Ta ženská napřed nechápavě mžourala do tmy, asi si myslela, že ji šálí zrak. Pak tiše vzdychla, zakroutila hlavou, došla až k nám k postýlce, dlouze na nás němě zírala, nakonec rezignovaně mávla rukou, sotva znatelně se usmála a zase zmizela.
Já znovu usnul, takže nevím, co všechno si ti dva dospělí dvounožci mezi sebou řekli, ale jedna věc je jistá. Druhej den už Jarka nebránila svýmu synkovi, aby si se mnou a s Ferdou hrál, asi konečně pochopila, že mu neublížíme a že on je s náma šťastnej. Když ti dva pak k večeru definitivně odjeli do svýho velkoměsta, tak si nás vzal dvounožec stranou a prohlásil, že sice neví, jak jsme to udělali, ale že nám děkuje, jak jsme se dokázali postarat o Jarouška a konečně přesvědčit jeho mámu, že čtyřnožci do rodiny prostě patřej.
PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak jsem přišel o půlku ocasu.
