V pozdním odpoledni jsem se vydal na cestu domů, vlezl jsem do tramvaje a děsil se, jak se ohřeju, až mě pohltí ještě rozžhavenější příměstský autobus.
Ve voze jsem usedl na jedno z posledních volných míst, pár lidí stálo. Na příští stanici přistoupila mladá paní s krásným těhotenským bříškem, já se tak nějak automaticky zvedl a své místo jí nabídnul. S díky odmítla. Vysvětlil jsem si to tak, že asi nejede daleko, a náš zhruba generační věkový rozdíl považuje za důležitější důvod k sezení, než miminko ve svém bříšku.
Místo toho, abych se znova posadil a celé to nechal být, jsem svou nabídku zopakoval. Mladou paní jsem tím však nikterak nepotěšil, trochu se zamračila a uzemnila mě otázkou: „Proč, když nejsem ani těhotná, ani nemocná?“
To jsem tomu dal, možná jsem byl zblblý tím celodenním horkem, a nepoznal jsem těhotenství od snad trochu nezvykle posazených tukových polštářků. Možná by mě omlouvalo, kdyby mi bylo nějakých patnáct, ale tento věk mám už dávno za sebou.
Bylo mi trapně, ale co teď? Omluvit se tvrzením: „Mladá paní, promiňte, já nepoznal, že jste jen obyčejně lehce přitloustlá.“ A pak to zkusit zjemnit slovy „Ale když ono vám to bříško tak sluší.“ To bych tomu jen nasadil korunu, tak jsem raději mlčel a poodešel k zadním dveřím.
Což o to, sám jsem na tu příhodu celkem rychle zapomněl, ale co ta mladá paní? Muselo jí být z mé nabídky místa k sezení ještě trapněji než mně, zvlášť, nebyl-li jsem vzhledem k jejím tvarům ve svém omylu první.
Na všem negativním by měl člověk hledat alespoň malou jiskřičku něčeho pozitivního, a tak mě napadla jedna věc. Jestli se ta paní s tímto omylem skutečně setkala už vícekrát, a není ji lhostejné, jako vypadá, možná se pokusí zapracovat na své linii. Nebo pokud to z nějakého důvodu není možné, bude se napříště vyhýbat volbě takového oblečení, které to její hezké „těhotenské“ bříško jen a jen zdůrazní. Nu, a pokud jde o mě, myslím si, že pořád je menší zlo se takhle splést, než nepustit sednout ženu, pokud by byla skutečně těhotná.
