Vášnivou debatu mezi obchoďákem a projekťákem Jarda skoro nevnímal. Tyhle věci šly mimo něj, obvykle v takové chvíli přemýšlel, jak najít tu záludnou chybu v programu, který zrovna vytvořil. Dnes se však jeho myšlenky rozběhly úplně jiným směrem.
Vzpomínal, jak se před pěti léty s Martinou dohadovali, jestli si do nové koupelny pořídit vanu nebo sprchový kout. Jeho drahá byla pro ten sprcháč, ale nakonec se výměnou za bidet nechala ukecat, jen si neodpustila poznámku: „Ty jsi snad převlečený vodník, bez toho věčného cachtání bys mi nejspíš uschnul. Ale mýt si to po sobě budeš sám.“ Přislíbil, ale občas zapomínal. Ve vaně dokázal klidně strávit hodinu, a když se k půlnoci tiše kradl do ložnice, aby ji nevzbudil, tak na to prostě někdy zapomněl. Včera zase. Porada skončila a než se Jarda vrátil ke svým programům, uzavřel celou záležitost skvělým nápadem: „No nic, ta nová orchidej, kterou mají za rohem v květinářství, ji určitě udobří.“
Martina dorazila domů jako první, měla náročný den a na ranní příhodu s vanou už dávno zapomněla. Vzpomněla si na ni až u kafe a zamyslela se: „Holt každý jsme nějaký, možná ho taky něčím štvu. Nakonec můžu být ráda, že je, jaký je, sice občas trochu bručí, ale spolehlivost mu nechybí.“ Pak si vzpomněla na kamarádku Lenku, které ten její utekl od malých dětí, a v duchu dodala: „Asi po tobě vanu budu mýt už napořád, ale to si piš, že menší kartáč si pokaždé neodpustím.“ Vstala, protáhla se, podívala se na kuchyňské hodiny a přišlo ji divné, kde ten její tak dlouho vězí.
Toho večera se Jarda domů nevrátil. Na křižovatce ho smetl nějaký frajer s kamionem, který přehlédl červenou. Pohmožděné zápěstí bylo jen drobností ve srovnání s frakturou lebky a krvácením do mozku.
***
Vstala a šla se osprchnout. Sněhobíle vydrhnutá vana ji praštila do očí. „Kéž by tu byla aspoň jedna maličká šmouha,“ pomyslela si a na tváři se jí zaleskla slza. Vyhlídky nejsou dobré, kritický stav, naděje na přežití třicet procent, na úplné vyléčení patnáct.
Chodila za Jardou do špitálu tak často, jak to jen bylo možné. Nejprve ho udržovali v umělém spánku, později byla několikrát u toho, když se na chvilku probral. Možná spíš jenom otevřel oči, svoje okolí asi moc nevnímal. Zkusila na něj promluvit, nereagoval. Když se na ni po mnoha dlouhých dnech poprvé usmál, v srdci ji vyklíčila jiskřička naděje.
Čas běžel dál, Jarda byl z nejhoršího venku. Následovalo období rehabilitace, ve kterém se jeho mozek musel znovu naučit fungovat. Nejprve pod dohledem personálu v léčebně, později doma s vydatnou a pečlivou Martininou pomocí. Jarda měl nakonec velké štěstí, po několika nekonečných měsících se z toho dostal bez trvalých následků.
***
„Mrtvola se nám vrátila z hrobu,“ drsně zažertoval šéf a chlapsky poplácal Jardu po rameni. Je dost, že jdeš, budeš mít radost. Když jsi byl pryč, tak jsem přidával, stav se pak u Věrky pro nový výměr. A teď už běž makat, ať vidím, že si to zasloužíš. Jarda byl sice rád, ale jeho myšlenky byly trochu jinde, těšil se, až přijde domů.
Místo orchideje koupil velkou kytici rudých růží. „Pamatuješ, jak jsi mi ráno ten osudný den volala, že jsem zapomněl umýt vanu?“ Z pugétu oddělil jednu rostlinku a s lišácky omluvným výrazem ji Martině nabídl. „A tohle je za všechno ostatní,“ podal jí celý zbytek, ani nečekal, až to dá do vázy a pevně ji sevřel do náručí.
Následujícího rána Martinu probudil budík pár minut poté, co Jarda vyrazil do práce. Ukradla si malou chviličku na doznění spánku a pak se vydala do koupelny. „Už zase, ty rošťáku,“ napadlo ji při prvním pohledu na špinavou vanu. Závan zloby ji během zlomku vteřiny přešel a pak se naplno rozbrečela. Šla do kuchyně a uvařila si silnou kávu, autobus pojede za chvíli další. „Bože, jak já jsem z té dnešní šmouhy ve vaně šťastná.“
