Některé ženy mají svým partnerům toto „pokukování“ po cizích za zlé, zřejmě v nich budí pocity žárlivosti. Nicméně chtěl bych se postavit na stranu těchto v duchu či ve skutečnosti káraných mužů, oni za to nemohou. Je to od nás mužů takové prakticky neuvědomělé a s trochou nadsázky by se dalo říct, že dokonce reflexivní chování, kterým nás vybavila příroda. A navíc, i když nám třeba probleskne hlavou myšlenka „jaké by to asi bylo kdyby,...“ tak to ve skutečnosti vůbec nic neznamená. Prostě se pokocháme hezkým pohledem a jdeme dál, podobně, jako ženy potěší třeba pohled na nějaké pěkné šaty, případně něco jiného, co zalahodí jejich oku.
Občas se člověk setká s podivným hodnocením. V různých článcích, diskusích či náhodných útržcích rozhovorů se tu a tam objeví termín „čtyřicetiletá stařena,“ „s pětačtyřicítkou? Copak jsem gerontofil?“ nebo „pětatřicet, ta už má nejlepší léta za sebou.“ Řeknu vám, že mě tyhle názory urážejí, a odhlédnu-li od svého věku, tak dodám, že mi připadaly podivné už dávno, když jsem byl ještě pod hranicí zmiňovaných let.
Neříkám, že můj pohled na věc je jediný správný, každý má právo na ten svůj. Leč podle mého názoru ženy s léty zrají, a pokud se dokáží hezky upravit a vkusně obléknout, pak mám jasno. Mé zraky v jarním sluncem zalitých ulicích daleko spíš, než nějaká krásná mladá dvacítka, přiláká paní klidně o generaci starší.
Věřím, že v tom nejsem zdaleka sám a že se najde pěkná řádka mužů, kteří to vnímají podobně. A tak bych zde rád vzkázal všem dámám, které s obavou sledují neúprosný běh roků, aby svá léta nebraly tak vážně, a pokud se setkají s nějakou nevybíravou poznámkou, aby ji vzaly s humorem. Stačí trocha přiměřeného vkusu před zrcadlem, volba takových šatů, které skryjí co je třeba skrýt, zvýrazní to, co dodá majitelce sebevědomí, a může být po starostech.
S ženami je to jako s vínem. Zralé víno nejenže má svou nezměnitelnou jiskru, ale to mladé se mu zdaleka nevyrovná ani chutí.
