„Asi si budu muset nechat udělat plastiku,“ říkávala si Inka skoro pokaždé, když se po ranním sprchování podívala do zrcadla. Svým nejbližším kamarádkám Petře a Jarce záviděla jejich pyšně se dmoucí hrudní koše. Občas publikované módní nepravdy o přímé úměře kvality sexuálních prožitků a velikosti prsou ji společně s podobnými nesmysly doháněly téměř k slzám.
Jak už to ve správné povídce z červené knihovny, případně ve skutečném životě bývá, osud záhy zkřížil těmto dvěma lidičkám cestu. Tomáš najednou zjistil, že Inka je na rozdíl od mnohých svých vrstevnic skromná, má s ním spoustu společných témat k hovorům a zájmů k aktivitám. A navíc, jak musí být krásná, jen kdyby nebyla stále tak ostýchavá.
Inka byla okouzlena Tomášovou spolehlivostí, plnit sliby pro něj bylo samozřejmostí. Nic pro něj nebylo problémem, se vším si věděl rady slovem i činem. „Tohle je kluk, o kterém sním, se kterým si dokážu představit cestu životem.“ Zatoužila po jeho dotecích, ale stud nad svou postavou jí bránil pustit ho dál. Termín plastiky už měla dokonce objednaný, jen se to Tomovi bála říct a doufala, že se oba do té doby „udrží na uzdě.“ Než bude čas. Než bude krásná.
Přišlo to najednou jako blesk z čistého nebe jen pár dní před Inčinou operací. Byl parný letní den, ti dva si vyšli jen tak v plavkách, rozběhli se spolu po cestě v polích. Snad to byl přehlédnutý kámen, Inka už ani neví, ví jen, jak zprudka přistála Tomovi v náručí. Tak zprudka, až se smekl horní díl.
Tehdy Tom poprvé nahlas Inčina ňadérka obdivoval, poprvé se někomu svěřil se svou „slabostí.“ Tehdy se Inka poprvé nahlas svěřila se svým studem, avšak plánovanou plastiku zapřela. Doma ji narychlo odvolala poté, co slyšela Tomášovu větu mimoděk vyřčenou po krásném milování: „Nedokázal bych se mazlit s umělou hmotou.“
