Hošík se hrabal v mobilu, jak to dnes dělají nejen ti mladí. Těhulka měla zlehka položenou ruku na bříšku a usmívala se, zřejmě se těšila z pohybů miminka. A já si jako obvykle luštil sudoku. Prostě pohoda, pod zemí bylo snesitelně a člověk cestou z práce aspoň na chvilku utekl před tím horkem venku. Navzdory odpolední špičce stálo ve vagonu jen pár lidí. Kdo mohl, zřejmě už zmizel někam do přírody.
Na Palmovce se najednou téměř setmělo. Ne, že by pohasla světla a zůstalo jenom nějaké nouzové osvětlení, jak mě napadlo v první moment. Jakmile jsem zvedl oči od svého luštění, zjistil jsem, že to příšeří způsobila právě přistoupivší cestující. Mohutná dáma, jejíž kratičký popis si neodpustím.
Sukně nad kolena odhalovala nohy zvící dvou pilířů, za které by se nemusel stydět středně velký most. Však taky měly co podpírat, nad nimi se tyčilo pozadí tvarem a skoro i velikostí připomínající zeměkouli. O něco výše vylézal z až příliš krátkého příčně pruhovaného trika pás holého břicha. Na břiše si hověly dva předměty, které se neodvažuji nazvat ňadry, abych tuto jinak malebnou část ženského těla neurazil. Prostorově by vystačily na slušnou zásobu mouky pro početnou hladovějící rodinu nejmíň na rok. Nu, abych to zkrátil, nahoře už jen býčí šíje, na níž byla posazena překvapivě malá hlavička.
Věk se nedal dost dobře odhadnout, ale tipoval bych ji tak na padesát. Nevím proč, ale při pohledu na tu madam mě napadlo, že bych se možná měl přikrčit. Tu myšlenku jsem zaplašil a vystřídala ji nová, stejně překvapivá. Vzpomněl jsem si na zralé hrušky.
Vlak se ztěžka rozjel, holý břich poskočil, vaky na mouku se zhouply a mohutná dáma se otočila k naší trojičce. Těhulku sjela krátkým pohrdavým pohledem a odfrkla si. Poté se střetla s mýma očima, pár vteřin jakoby poměřovala síly, až se nakonec smířila s remízou.
Nato zabodla oči do mladíka a já měl dojem, že ještě o něco zmohutněla. Zahřímala: „Copak mě neumíš pustit sednout?“ Byl to spíš rozkaz než otázka. Mladík vytáhl francouzskou hůl, kterou měl zpola ukrytou za poraněnou nohou a začal se namáhavě štrachat ze sedačky. Kdo by naivně čekal nějaké „ježíšmarjá promiň, já nevěděla,“ ten by se nedočkal. Spíš bylo slyšet nějaké mrmlání ve smyslu, že mu to dlouho trvá. Ale nechci té dámě křivdit, v rachotu metra jsem jí pořádně nerozuměl.
Teenager měl štěstí, nějaká mladá slečna o kousek dál mu uvolnila místo. Hruška ztěžka dosedla na prázdnou sedačku, až to žuchlo. Vzduch ztěžkl, po pár dalších metrech jízdy se nastávající maminka definitivně přestala usmívat, zbledla a tiše vyklidila pole. Ne, že bych byl zrovna citlivka, ale kombinace starého potu a těžkého parfému nakonec byla silnější než já. Mé místo však nepřišlo nazmar, při posledním ohlédnutí jsem uviděl, jak si na něm pohodlně hoví rozměrná nákupní taška.
