Pamatuji si jen na měkké dlaně jejích rukou, konejšivý hlas, vlídné oči a všudypřítomný úsměv, když o mě s láskou pečovala. A pak už mi utkvělo jen pár smutných vzpomínkových střípků z doby těsně před tím, než odešla. Zřejmě musela velmi trpět, ale ze všech svých zbývajících sil se snažila, aby to přede mnou nedala znát. Nicméně malé dítě vnímá svět trochu jinak než dospělý člověk a já hluboko v podvědomí věděla, že je mamince zle, ale neuvědomovala jsem si to a ani bych si to tehdy nedokázala vysvětlit.
Nějaký čas po maminčině smrti se u nás doma objevila Radka, žena, se kterou se dal tatínek dohromady. Snažil se mě přesvědčit, že Radka je moje nová maminka, ale já ji tak nedokázala přijmout. Neříkám, že byla přímo zlá, avšak já ji jako maminku nebrala. Měla jiný hlas, jiný obličej, jiná gesta, jiné oči a ani kdyby se snažila sebevíc, nemohla mi tu mou vlastní nahradit.
Jenomže jak běžel čas, tak to na mě dělalo dojem, že ona se o to ani moc nesnaží. Jakmile se tatínkovi a Radce narodil můj nevlastní bráška Rudolf, všechno se začalo točit okolo něj a já se ocitla na vedlejší koleji. Snažila jsem se chápat, co mi oba říkali, že s miminkem je mnohem víc práce než se mnou, ale instinktivně jsem vycítila, že Radka má raději jeho než mě. Později jsem pochopila proč, on byl její vlastní, já ne.
„Květo, umyj nádobí a ať to máš hotové dřív, než se s Rudíkem vrátím z procházky.“
„Květo, ta čokoláda je pro Rudíka, on je maličký, ty už jsi velká, tak si namažeš chleba.“
„Květo, to víš, že má Rudík víc dárků, on ještě věří na ježíška, a podívej, jakou z nich má radost.“
„Květo, ty nejsi studijní typ, půjdeš do učení. To Ruda, až bude ve tvém věku, půjde na gymnázium, aby pak mohl na vysokou.“
Tyto a mnohé podobné věty jsem slýchala od macechy Radky tak, jak mé dětství postupně přecházelo do puberty. A tatínek? Občas se mě snažil zastat, ale Radka byla rázná ženská, a tak se raději pokaždé stáhl, aby měl klid. Nu a ve mně se vzepjal vzdor, co já se tehdy navyváděla pubertálních skopičin, to si snad ani nepřejte vědět. Ale puberta časem odezněla, uklidnila jsem se a nastoupila na místo prodavačky. Přitom jsem se snažila co nejdřív osamostatnit a vypadnout od našich aspoň do malého podnájmu, který bych dokázala utáhnout.
Pak došlo ke změně. Možná to bylo tím, že jsem teprve opravdu dospěla nebo tím, že už jsem nebyla s Radkou v každodenním kontaktu, můj pohled na ni se trochu pročistil. Dokázala jsem ji začít brát takovou jaká je a zjistila, že ona není zas až tak špatná. Rudolfa sice stále poněkud rozmalovala se slovy, že on je přece na studiích a musí se chudáček pořád učit, ale mě už spíš než jako dítě začala považovat za sobě rovnou. A nakonec v jednom měla pravdu, studium by mě nebavilo, daleko radši jsem stála za pultem nebo pobíhala po krámě a přitom měla radost ze spokojených zákazníků.
„Květi, pojď sem, prosím tě, jak ty děláš tu svíčkovou, mně se nikdy tak dobrá nepodaří?“
„Víš, Radko, úplně obyčejně, podle tohoto receptu, koukej. A teď mi na oplátku prozraď tajemství svojí bublaniny, Pavel i naši kluci se po ní můžou utlouct.“
Takové rozhovory plné humorného špičkování jsme s Radkou vedly při vzájemných návštěvách nebo třeba jenom tak po telefonu, když už jsem byla vdaná za Pavla a měla s ním dvojčata. Asi jsme se změnily obě a dokázaly spolu vycházet jako kamarádky daleko líp, než když ona byla v roli mé macechy a já její nevlastní dcery. Nicméně Rudolf byl u ní samozřejmě pořád na prvním místě. Dostudoval, nastoupil do zaměstnání, stále bydlel u našich a já měla pocit, že je oba, tedy hlavně Radku tak trochu využívá. Možná tak trochu dost.
Čas běžel dál, Rudolf se od našich konečně odstěhoval, usadil se v Německu, kde získal výhodné zaměstnání, oženil se a založil rodinu. Radka byla na jeho úspěchy pyšná a k jeho rodině tíhla mnohem víc než k té mé. Tehdy bohužel skončilo světlejší mezidobí našich vzájemných vztahů.
„Radko, přijďte s tátou příští sobotu k nám, kluci budou slavit dvacáté narozeniny a byli bychom rádi, kdybyste si to užili s námi,“ zavolala jsem maceše a těšila se, že si uděláme pohodový společný den, však už jsem je dlouho neviděla.
„Květo, nemůžu, chystám se do Německa za Rudolfem. Pochlubil se mi, že postoupil v práci, já mu chci osobně pogratulovat a udělám to jako překvapení. Koupím mu nějaký pěkný dárek a zjevím se u něj, aniž by mě čekal, určitě bude mít radost,“ odmítla Radka moje pozvání. Nakonec to dopadlo tak, že jsme na naši oslavu přivezli jen tatínka, on už byl v té době dost nemocný, Radka byla pryč a ani se neozvala, aby klukům pogratulovala k narozeninám. Když se vrátila, tak jsem se s ní krátce viděla, vychvalovala sice Rudolfa do nebe, ale já na ní poznala, že je zklamaná. Nedala to na sobě znát, ale zřejmě ji syn tam u nich přijal chladně, vzal si od ní dárek a snažil se ji co nejdřív vypakovat pryč.
Po čase můj tatínek zemřel a Radka se ode mě a od mé rodiny úplně odtáhla. Přišlo mi to líto, přece jen mě vychovala a tatínkovi byla mnoho let partnerkou. Párkrát jsem ji zkusila kontaktovat, pozvat buď k nám nebo třeba jen na společný výlet, ale ona to odmítala. Sama nevím proč, ale měla jsem z toho takový nepříjemný pocit, jakoby mi ona v duchu něco vyčítala. Ale co? Vždyť jsem jí nic špatného neudělala, její Rudolf byl úspěšnější než já, což jsem mu nikdy ani náznakem nezáviděla. Napadlo mě, možná jí vadilo, že já, její nevlastní dcera, jsem spokojenější než on a že se jí snažím být blíž než vlastní syn. Nevím.
A pak, nedlouho před mými šedesátinami to přišlo. Radku ranila mrtvice a několik hodin ležela doma bez pomoci, než ji objevila sousedka, která se na ni nemohla dozvonit, cosi z jejího bytu slyšela, přišlo jí to podezřelé a zalarmovala policii. Následkem bylo těžké ochrnutí, které Radku připravilo o řeč, upoutalo ji na lůžko a nechalo jí jen možnost omezených nekoordinovaných pohybů rukou.
„Nemůžu se o ni postarat, Květo, uvědom si, že moje pracovní vytížení mi to nedovoluje. Musím končit, promiň, mám jednání,“ reagoval Rudolf, když jsem mu zatelefonovala, co se stalo a chtěla se s ním poradit, jak s jeho maminkou dál. A víc se o to nestaral.
„Takže co? Ústav? Hospic?“ Kladla jsem si otázky. „Tam o ni budou muset pečovat jako o malé děcko, krmit ji a přebalovat, polohovat na posteli, a tak dál. Ale vždyť ona všechno vnímá,“ uvědomila jsem si, když jsem spatřila úzkostný výraz v její tváři, strach v očích a náznaky zoufalství v mimice obličeje.
„Co by udělala moje maminka v takové situaci?“ Zeptala jsem se sama sebe a v mysli mi vytanuly dávno zasuté vzpomínky na měkké dlaně jejích rukou, konejšivý hlas, vlídné oči a všudypřítomný úsměv, když o mě kdysi s láskou pečovala.
Po poradě s Pavlem jsme si vzali Radku k sobě domů a snažili se jí naplnit poslední tři měsíce života důstojným odcházením. Včera vydechla naposled a já nikdy nezapomenu na okamžik, když se loučila se životem. Její poničený mozek se zřejmě vypjal k poslednímu nadlidskému výkonu, ona doširoka otevřela oči a sotva slyšitelným hlasem zašeptala: „Děkuji ti za všechno, Květo, odpust mi.“ Usmála jsem se na ni a sevřela její bezvládné ruce ve svých dlaních.
