„Ale kdepak, holka,“ rozhovořila se Marta: „Malovali jsme skoro celý byt. Víš, jak jsem v pátek vypadla dřív, musela jsem udělat velký nákup, pak už by na to nebyl čas. V sobotu jsem vstala v pět hodin, abych navařila na oba dny dřív, než se Pepa vzbudí. Potom rozmrzele vylezl z pelechu, nábytek šel doprostřed místností, vše zakrýt a pak už to začalo.“
„Přece víš, jaký je, to bylo samé: ,Podrž mi štafle, podej mi tu malou štětku, nevidíš, že támhle ukáplo, honem to utři, ať to nezaschne. Bože, ty jsi nešika, nemůžeš dávat pozor?‘ Zkrátka jsem kolem něj musela celý čas poletovat a stále říkat, jak se mu to skvěle daří, jinak bych s ním nevydržela. A jak sakroval, když se mu někde na zdi objevil kocour, nadával mi, jako bych za to mohla já. Mezitím samé kafíčko, rychle naservírovat navařené jídlo a hlavně na závěr celé to uklidit. To už naštěstí spal, tak jsem na to aspoň měla klid. Řeknu ti, do postele jsem se dostala až po druhé hodině, dneska tu budu asi jen do počtu. Udělal to sice hezky, to se musí nechat, ale jsem ráda, že od malování budeme mít teď na pár let pokoj.“
„To je ale náhoda, vždyť my jsme malovali taky,“ opáčila Klára a pokračovala: „Asi bych ti ani neměla říkat, jak to chodí u nás.“ Jenže Marta byla zvědavá, a tak se Klára pustila do vyprávění.
„Víš, byla bych s tím chtěla Pavlovi pomoct, ale on si nenechal. Jediné, k čemu mě pustil, bylo to strkání nábytku a natahování velkých plachet, to se v jednom těžko dělá. Pak už mě odmávl s tím, že budu mít své práce dost, když budu muset tentokrát stihnout vše, co normálně děláme ve dvou. A tak jsem nakoupila, uvařila, vyprala, vyžehlila, hrabala listí a občas se šla kouknout, jak mu to jde. Většinou si pískal, tu a tam zavrčel, jak to špatně schne, ale v neděli před polednem měl parádně hotovo. Odpoledne jsme spolu uklidili a večer si zašli na pořádnou večeři na růžek, tam co čepují tu skvělou dvanáctku.“
Dámy se pustily do stohu faktur a objednávek, ale ještě před tím se stačily nahlas rozesmát. Z obou těch smíchů byl znát úplně jiný podtón.
