Tak tohle mi včera řekla dcera. Jejich Michal má půl roku a sotva se narodil, tak mě začala ukecávat, abych už konečně praštila s prací a začala jim pořádně pomáhat. Ale copak já jim nepomáhám? Vždyť jim toho malýho špunta hlídám každou chvilku, když mám zrovna volno. Míša je přece takový mrňavý potěšení.
Původně jsem jí na to chtěla kejvnout. Stejně jsem po Jirkově smrti v bytě sama a k mladejm to mám kousek. Zvlášť, když mi pořád tvrdila, že jako správná babička mám pořádně babičkovat. Nejlepší by prej bylo, kdybych pronajala ten svůj byt a nastěhovala se k nim.
Jenomže, víte, ono to není zas tak jednoduchý. Když mě někdo začne do něčeho tlačit, tak se mi to nelíbí. A hlavně já mám přece taky svůj život. Sice mi už bylo šedesát, ale v práci mě potřebujou. To víte, zdravotních sester je málo a lidi ve špitále jsou fajn. Teda myslím většinou fajn. Je tam sice pár doktorů s nosem nahoru a s naší vrchní to taky není jednoduchý, ale jinak si to bez nich neumím představit. I s většinou pacošů se dá vyjít. Některý sice remcaj a komandujou, ale já se jim zas tolik nedivím, když nemůžou z postele. Ostatní jsou vděčný. Zvlášť, když vidí, že je na ně člověk milej a udělá pro ně i něco navíc.
Zrovna nedávno jsme tam měli jednoho s komplikovaným slepákem. Asi v mým věku a představte si, že je chudák sám. Manželka mu už dávno utekla a děti se odstěhovaly bůhví kam. Jmenuje se taky Jirka jako ten můj nebožtík.
Já vím, nebylo to ode mě úplně profesionální, ale chodila jsem za ním častějc, než bylo potřeba. Mýho Jirku mi připomínal víc než jenom jménem a říkal mi Martičko zlatá. Pokaždý, když jsem mu něco podávala, tak mi nenápadně pohladil ruku, aby to chlapi na pokoji neviděli. Den po tom, co jsme ho propustili, tak se u nás objevil znovu a přinesl mi pugét růží. Jako, že mi za všechno moc děkuje, prej jsem mu strašně sympatická a jestli by se se mnou mohl někdy sejít. Neřekla jsem ani jo ani ne, je to přece chlap, tak mu to nemůžu udělat tak jednoduchý.
Nejdřív jsem se nemohla rozhodnout. Na jednu stranu vypadá jako fajn chlap, se kterým by mi to třeba mohlo ještě vyjít. Navíc je to elektrikář, ten by se mi docela hodil. Ale na druhou stranu jsem podle dcery na takový věci stará a moje místo je u dětský prdelky. Tak jsem se teda zeptala sama sebe, jestli jsem nebo nejsem stará. Nechala jsem si trochu zkrátit vlasy a dát na ně světlejší barvu. A pak, že si jako udělám radost novejma letníma šatama. Jsou takový lehoučký a trochu nabíraný. Pak jsem se doma postavila před zrcadlo a najednou mi bylo všechno jasný. Žádná stará, na to mám vždycky času dost. Bejt chlapem, tak před takovou ženskou neodolám.
Takže víte co? Ten Jirka má za pár dní přijít na kontrolu. Ohlídám si, abych se tam před ním objevila a jestli mě zase zkusí pozvat na rande, tak mu na to kejvnu. Je to sympaťák a vypadá upřímně, to já poznám. Tak mu dám šanci a kdyby to náhodou klaplo, budeme mladejm hlídat Míšu spolu. Ale jen vocaď až pocaď, jak se říká. Aby mi zbylo dost času na sebe, na Jirku a taky na ten můj špitál, co bez něj nemůžu bejt. Však ona to dcera jako správná máma doma ještě nějakej ten čas s malým vydrží. No, nemám snad pravdu?
