„Jasně, mami, jestli se chystáš na druhou pubertu, tak se nemusíš ničeho bát. Však já už si tě ohlídám, jako jsi to dělávala ty se mnou, když jsem byla v telecích létech,“ zasmála jsem se vtipu své rodičky.
„Hanko, počkej, tys mě asi nepochopila, já nežertuju, myslím to vážně,“ dodala máma.
„Proboha, maminko, co mi to tady vykládáš. Sedmdesát není žádný věk, ale i kdyby ti bylo o dvacet víc, tak bych nevěřila, že tě opustí tvůj humor, entuziasmus a životní energie.“ Nedokázala jsem vzít maminčino varování vážně, jen jsem ji ještě ujistila, že kdyby se s ní v budoucnu cokoli stalo, tak se o ni každopádně postarám. Ona se jen smutně usmála, pokývala hlavou a zřejmě usoudila, že bavit se se mnou na toto téma nemá cenu.
V té době jsem byla plně pohlcená rolí sedmatřicetileté vdané ženské, která se společně se svým manželem Jardou stará o desetiletého kluka a osmiletou holku. Práce, domácnost, úkoly, společné výlety a dovolené, prostě starosti a radosti, které si asi dovedete představit. Maminka byla pět let vdovou, po smrti mého tatínka, kterého hluboce milovala, jsme si ji nastěhovali k nám domů. Chtěli jsme, aby nezůstala sama a abychom jí vším tím shonem pomohli překonat jeho odchod. Odměnou nám nebyla jen její pomoc, ale hlavně přítomnost, byla takové naše sluníčko, které nám prozařovalo rodinné hnízdo.
Nedovedla jsem si představit, že by to s ní bylo někdy jinak a o to víc mě překvapil Jarda, když jsem se mu s maminčinými slovy svěřila mezi čtyřma očima. „Hani, já ti nevím,“ pravil zamyšleně, „asi sis toho ještě nestačila všimnout, ale ona v poslední době dost zapomíná. Jsou to takové drobnosti, které si člověk ani pořádně neuvědomí, ale asi si je toho vědoma a má strach, co s ní bude dál. Vzpomeň si třeba, jak nám v sobotu udělala k obědu lečo bez vajíčka, a abychom se nedivili, prohlásila to za nějaký speciální asijský pokrm. Jenomže já ji pak viděl, když jsem dával nádobí do myčky, jak otevřela lednici, na moment pohlédla na přihrádku s vejci a téměř neslyšně zašeptala: ‚já, husa, proboha, co bude dalšího?‘“
Po těchhle Jardových slovech jsem začala maminku po očku hlídat a bohužel jsem mu musela dát zapravdu. Konečně mi to začalo docházet a dostala jsem o ni strach.
***
„Dobrý den, tady Jiřina Smolíkova. Volám z Riegrových sadů, potkala jsem tady dezorientovanou starou paní v zástěře a domácích papučích, která mě oslovuje Haničko a tvrdí, že jsem si zase zapomněla umýt ruce před jídlem. Po chvíli zmatků mi podala z kapsy kartičku s tímhle číslem, tak volám...“
Ta paní na druhé straně chtěla ještě něco říct, ale já jí vyděšeně skočila do řeči: „Proboha, to je moje maminka, ona mi utekla. Snažně vás prosím, zkuste ji podržet na místě, jsem tam za deset minut. Kde přesně v tom Riegráku jste?“
Tohle se stalo několik let po maminčině varování a po mém rozhovoru s Jardou. Ona sice tušila, že se s ní děje něco zlého, ale zpočátku bylo nejsložitější ji přimět, aby se s tím svěřila odborníkovi. Když se nám ji konečně podařilo přesvědčit, abychom s ní zašli k doktorovi, tak jsem její otálení pochopila. Bála se nejhoršího, což se bohužel splnilo, diagnóza potvrdila počínající demenci s prognózou postupného a neodvratného zhoršování.
Naší rodině se ze dne na den zhroutil svět, nedokázali jsme si představit, že by moje maminka přestala být oním sluníčkem našeho domova. Nechci zde zacházet do detailů a podrobně líčit její zhoršující se stav, řeknu jen, že k zapomínání se postupně přidala zmatenost a jakési skoky v čase. Dokázala se myšlenkově vrátit o několik desítek let zpátky, považovat mě za mladou dívku a mého Jardu za kluka, kterého je třeba ode mě odehnat, aby mě nepřivedl do jiného stavu. Jindy považovala naše děti za svoje navzdory tomu, že já nikdy žádného sourozence neměla. Myslela si, že my s Jardou jí chceme ty děti ukrást a přivlastnit si je. Nezřídka se v duchu přenesla do bytu, ve kterém dřív bydlela s mým tatínkem a opakovaně mi vyčítala, že na ni kašlu a vůbec ji nechodím navštěvovat.
Asi nejvíc to z nás odnášely děti, které se v té době akorát dostávaly do puberty, a ačkoli jsme se jim s Jardou snažili babiččin stav a jeho projevy opakovaně vysvětlovat, ony se s tím nedokázaly vnitřně vypořádat. Syn se výrazně zhoršil ve škole a museli jsme vynakládat obrovské úsilí, abychom ho udrželi doma a nezačal se toulat. Dcera pro změnu dokázala proplakat celé noci. Chápala jsem je, však babičku milovali podobně jako já.
Maminčin stav postupně dospěl do stádia, že jsme se ji neodvažovali nechávat doma samotnou. Napřed jsme se s Jardou snažili u ní střídat, později jsem pustila práci a nechala celé břímě financování rodiny na manželovi. I tak se mi někdy stalo, že jsem musela na krátkou chvilku odběhnout třeba do krámu nebo tak. To jsem vždy řešila dilema, co s maminkou a doufala, že se nic nestane, ale zamknout jsem se jí netroufla. V téhle situaci mi utekla do toho Rigraku, já si to pak strašně moc vyčítala a děkovala jsem osudu, že se jí nestalo nic zlého.
***
„Netrapte se paní, my se tady o vaší maminku staráme, jak je to jen možné. Vy jste opravdu skvělá dcera, málokdo tady tráví s některým z našich klientů tolik času jako vy.“ Těmito slovy se mě snažila utěšit sestřička z ústavu, když jsem se slzami v očích odcházela z maminčina pokoje.
K přesunu maminky do ústavu jsme museli přistoupit pod tíhou okolností, jak se její stav stále zhoršoval. Navzdory všemožné podpůrné medikaci přestala být schopná udržovat hygienu, pohybovala se jen s obrovskou námahou a často dokázala zabloudit i v našem bytě. Myšlenkově se přepnula do jakéhosi trvalého negativizmu a její komunikace s námi se omezila na neustále výčitky, které mnohdy postrádaly jakýkoli smysl. Nedivila jsem se našemu synovi, když se zamkl ve svém pokoji poté, co mu hlasitě vynadala slovy: „Hanko, dostaneš nařezáno za to, že jsi hodila plyšového medvěda do záchodu a ucpala ho!“
Možná to zní jako výmluvy, ale my s Jardou nepřišli na způsob, jak to zařídit, abychom si mohli nadále nechat maminku doma. Snažila jsem se ji navštěvovat kdykoli, kdy to bylo jen trochu možné, mnohdy i s Jardou, který tam chodil hlavně proto, aby mě psychicky podržel. Nicméně jedno pozitivum to přece jen přineslo, zhruba po třech měsících se naše děti začaly pomalu zklidňovat a vracet do normálních kolejí. Jak syn, tak i dcera mě nezávisle na sobě překvapili a nesmírně potěšili, když mi nevrhli, že by občas zašli za maminkou se mnou.
***
V posledním stádiu života už maminka jen ležela na posteli a byla napojená na umělou výživu. Její mozek se zřejmě prakticky vypnul, ona se jen prázdným pohledem dívala před sebe a nereagovala na žádné podněty. Zemřela v klidu ve chvíli, když jsem byla zrovna u ní a držela ji za ruku, prostě zničehonic přestala dýchat. Její smrt byla pro nás všechny tragickým vysvobozením z tíže posledních let.
Potrvá dlouho, než se mi podaří překonat smutek z maminčina odchodu, ale jedno vím jistě. Maminko, budu na tebe vzpomínat s láskou a mé mysli zůstaneš navždy taková, jaká jsi bývala za plných sil.
