Maminko!

Písmo: A- | A+

Mirka byla moje jediné a vpravdě vymodlené dítě. Měla jsem ji až ve svých pětatřiceti, což bylo na tehdejší poměry opravdu pozdě a lidé si už o mně začínali myslet, že ani žádného potomka nechci.

Vnímala jsem to úkorně, připadala si v jejich očích jako druhořadá osoba a vše se změnilo až po Mirčině narození. Však jsem se také rozhodla, že z ní vychovám spořádaného člověka a budu ji držet pěkně zkrátka, aby mě lidé nepomluvili jako špatnou matku. Manžel mi v tomhle moc nepomáhal, snažil se být vůči Mirce benevolentnější, ale já mu to včas zatrhla a vzala otěže výchovy pevně do svých rukou.

Zpočátku mi Mirka nedělala žádné velké problémy a brzy pochopila, že se bude kamarádit pouze s dívkami, které jí sama vyberu. Její snahy zdržet se třeba celou čtvrthodinu cestou ze školy s někým, kdo neprošel mým sítem, jsem dokázala snadno utlumit pár pohlavky. Když jsem ji jednou, to už chodila do třetí třídy, přistihla, jak si přivedla domů čtvrťáka a myslela si, že to přede mnou utají, než se vrátím z práce, tak dostala prostě na holou. A bylo vystaráno. Zvlášť, když jsem jí za trest kromě procházek s námi rodiči celý měsíc nedovolila chodit ven a první týden nechávala půl hodiny klečet v kuchyni poté, co po večeři umyla nádobí.

Pak už si žádnou podobnou nehoráznost nedovolila, v učení jsem ji přitáhla, takže samé jedničky byly samozřejmostí a jestli bych ji pustila se spolužáky na tábor, se ani neodvážila zeptat. Prázdniny trávívala zčásti doma a zčásti hezky s námi na chatě, kde jsem ji hned od začátku zapřáhla, aby se naučila pracovat a pochopila, že v životě nedostane nic zadarmo.

***

„Mirko, je mi úplně jedno, že už ti bylo šestnáct, na žádné rande nepůjdeš, jestli chceš do kina, tak jedině s Věrou a na film, který ti vyberu,“ řekla jsem dceři, když už chodila na střední školu a začala se ohlížet po mládencích. Věra byla moje dvacetiletá neteř, slušná holka, které jsem důvěřovala a která byla tak hodná, že se uvolila dělat Mirce občas společnost, aby se lépe cítila mezi svými vrstevníky. Ale jinak jsem Mirce vysvětlila, že nás bude poslouchat tak dlouho, dokud s námi bude bydlet, tedy do doby, než vystuduje práva, která jsem pro ni zvolila. A ženicha, že jí samozřejmě vyberu také já, aby lidé viděli, kam a s kým to naše dcera dokázala dotáhnout.

Jenomže to jsem ještě netušila, jakým strašným způsobem mě moje vlastní dcera zradí. Jen velmi nerada jsem ji na tu chmelovou brigádu před posledním středoškolským ročníkem pouštěla, ale nebylo zbytí. Mirka nikdy předtím na žádné nebyla, a pokud jsem jí nechtěla kazit hodnocení a zkomplikovat cestu na vysokou, musela jsem ji tam pustit. Nepomohla mi ani školní doktorka, kterou jsem se snažila uplatit, aby ji ten chmel zakázala ze zdravotních důvodů. Mirka se před odjezdem sice dušovala, že neprovede nic, čím by vrhla na rodinu špatné světlo, ale později se ukázalo, jak mě obelhala.

Navíc své těhotenství, do kterého se tam samozřejmě nechala přivést, jakmile mi zmizela z dozoru, tajila tak dlouho, že když jsem se o tom dozvěděla, bylo už pozdě na potrat. Pověst rodiny byla v háji, dcera mě postavila před hotovou věc a já byla přes všechnu tu hanbu natolik benevolentní, že jsem ji navrhla řešení: „Mirko, udělala jsi hroznou věc, strašně jsi mě zklamala, ale já jsem tvoje matka a dávám ti poslední šanci to aspoň trochu odčinit. Pokud se okamžitě rozejdeš s tím mizerou, co ti to udělal, vezmu si všechno na starost, těhotenství spolu zvládneme a já se po porodu budu o to dítě starat tak, abys dokázala včas odmaturovat a nastoupit na ta práva.“

Bláhově jsem si myslela, jak mi bude Mirka za tuhle obrovskou oběť vděčná, ale ona mě zradila podruhé. Moji nabídku odmítla, sbalila si věci a utekla z domova. Z hodiny na hodinu se nastěhovala k tomu mizerovi, z jehož spárů jsem ji chtěla zachránit. Tedy přesněji řečeno k jeho rodičům, protože on byl jen o rok starší než ona. A oni, než aby mi ji poslali pěkně šupem zpátky, si dovolili prohlásit, že budou mladým pomáhat, než se dokážou postavit na vlastní nohy. K dovršení smůly bylo akorát Mirce čerstvě osmnáct, takže jsem s tím nemohla nic dělat a musela jsem se smířit se ztrátou své dcery. Pochopila jsem, že něco takového jí nemůžu nikdy odpustit a že jsem navždy přišla o své vymodlené dítě.

***

Po Mirčině náhlém odchodu z domova jsem svou dceru neviděla třicet let. Uzavřela jsem se sama do sebe a vyhýbala se kontaktům s okolím, se svými přáteli a známými, se sousedy a s rodinou. Byla jsem přesvědčená, že mnou všichni pohrdají kvůli nezvládnutí výchovy vlastního dítěte a jejich rádoby útěšné věty, jak bude vše dobré a jak je důležité, že se mladí mají rádi, jsem považovala za falešnou přetvářku. Podrazila mě i neteř Věra, když jsem s ní asi dvakrát mluvila, nedokázala nic jiného, než se rozplývat nad chystanou dětskou výbavičku a já pochopila, že mi to dělá schválně, aby mě ještě víc ranila.

Dokonce ani můj manžel nestál na mé straně, navzdory mému výslovnému zákazu zůstal s Mirkou v kontaktu a k dovršení své přetvářky se to přede mnou snažil tajit. Jen strach z další hanby před lidmi mi zabránil se s ním rozvést a já se musela smířit s tím, že po boku tohohle pokrytce strávím zbytek života.

Ta osoba, která se stále považovala za mou dceru, mi to zpočátku dělala ještě horší. Snažila se mě citově vydírat dopisy, ve kterých se mi svěřovala, jak by byla šťastná, kdyby mi mohla ukázat svého prý skvělého manžela, nejprve jedno, později dvě a pak dokonce tři jejich údajně krásné děti, které tolik touží po své dosud nepoznané babičce. Už ani nevím, kolik takových dopisů jsem musela roztrhat, aniž bych se jen jediným pohledem podívala na fotky těch malých parchantů, než Mirka konečně přestala s celou tou falešnou přetvářkou. Avšak dokázala jsem zůstat natolik silná, že jsem ji dokonce neposlala ani parte, když můj manžel před pěti léty zemřel.

Jeho odchod mi to vlastně paradoxně celé aspoň trochu usnadnil, mohla jsem zůstat už jen sama se sebou a se svými ztracenými sny. Se sny o tom, jaké by to všechno bývalo mohlo být krásné, kdybych své dceři právničce a slušnému vystudovanému zeti pomáhala s výchovou jejich dětí. Svých milovaných vnoučat...

***

Teď je mi přes osmdesát, zákeřná choroba mě připravila o samostatnost, jsem nepohyblivá a jen stěží dokážu psát tyhle řádky.

Po mozkové příhodě, která zapříčinila mou závislost na ostatních, si mě mladí bez vteřiny zaváhání nastěhovali k sobě a začali se o mě starat. Úplně se mi změnil svět a já konečně pochopila malichernost všech těch třiceti let svého předchozího života.

„Mirečko, je mi strašně trapně, jak jsem byla hloupá a jen kvůli pocitu vlastního selhání v očích ostatních lidí tě od sebe odstrčila a snažila se vymazat ze svého života. Dokážeš mi to teď po tolika létech ještě odpustit?“ Zeptala jsem se s očima zalitýma slzami na počátku téhle své poslední fáze života.

Mirka mě objala, chvilku se mi dívala do očí, držela mě za ruce a pak zašeptala jen jedno jediné slovo: „Maminko!“ Vložila do něj tolik citu, abych dokázala pochopit, že už mám konečně zase svou dceru. Teď už vím, že mě nikdy nepřestala milovat navzdory tomu, jak jsem ji na dlouhých třicet let zavrhla.

Vím, že jsem do smrti připoutaná na lůžko a závislá na ostatních, ale konečně se svou rodinou a šťastná jako nikdy předtím.

Skryť Zatvoriť reklamu