Manžel mě přistihl při nevěře

Velikonoce jsem neměla ráda. Začalo to před čtyřmi léty, když jsem si kvůli nim podělala manželství.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (3)

Bylo pondělí, Martin se tehdy s naším šestiletým Jiříkem vypravil s košíčkem na pomlázku a já zůstala doma sama. Měla jsem husu v troubě, chtěla udělat svým klukům radost, aby si pošmákli po tom dopoledním koledování a zrovna, když jsem se pustila do zadělávání knedlíků, někdo zazvonil. Jen tak s rukama od mouky jsem běžela otevřít, přede dveřmi stál Jakub, co bydlí o patro níž. Soused, který byl pro mě noční můrou, nevím, jestli to znáte, prostě člověk, co vás strašně přitahuje, ale vy máte rádi toho svého a víte, že s tímhle si nemůžete nic začít. Když jsme se potkávali na chodbě, jiskřilo to mezi námi, ale oběma nám bylo jasné, že to prostě nejde.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Teďka tam stál přede dveřmi ani neměl pomlázku a jen se zeptal, jestli mu půjčím trochu majoránky, že ho posílá manželka. Už jak se na mě kouknul, tušila jsem, že je zle, tak jsem mu jenom řekla, že nemám čas, ať si pro ni hrábne do druhého fochu ve skříňce u ledničky, a otočila jsem se zpátky ke sporáku. A on? Prohlásil, jak mi to v té zástěře zezadu strašně sluší, místo do skříňky hrábnul po mně, obrátil si mě k sobě a sevřel těma svýma medvědíma tlapama. Přede mnou se zatočil svět, neměla jsem sílu, ani chuť ho odmítnout a skončila na jídelním stole, kam si mě vysadil jako bych byla nějaké pírko. Bylo to strašně prudké, strašně smyslné a strašně hříšné, věděli jsme, že máme jen pár minut, aby nebylo jeho manželce podezřelé, že je dlouho pryč.

SkryťVypnúť reklamu

Přeslechli jsme cvaknutí klíče i šramot v předsíni. Můj milovaný Martin nás přistihnul přímo v akci, musel se rychle vrátit z koledy, protože Jiřík dostal průjem. Ten vletěl na záchod rovnou ode dveří do bytu, takže naštěstí nebyl u scény, která se odehrála v kuchyni a kterou ani nebudu popisovat.

Omluvy, prosby, snaha vysvětlit nevysvětlitelné. Sama jsem si připadala jako blázen, když jsem se snad stokrát snažila Martinovi říct, že miluji jen jej a s Jakubem jsem se před jeho očima vyspala omylem. Brečela jsem, byla nešťastná, ale on mi neuvěřil, nedokázal pochopit, že ho mám ráda a moje slzy považoval jen za citové vydírání. Vlastně jsem se mu ani nedivila, když požádal o rozvod. Bylo to rychlé, soudkyně to nechtěla protahovat a rozvedla nás na prvním stání. Martin od nás odešel, mně zůstal Jiřík a s ním i hluboký pocit viny, že jsem zradila svého nejbližšího člověka. Jiříka jsem dávala Martinovi, kdykoli si o něj řekl a pokaždé, když si ho odvedl, jsem zalezla do ložnice, brečela a koukala do zdi.

SkryťVypnúť reklamu

Jakubovi jsem se vyhýbala, jak jen to bylo možné a radši jsem ty dvě patra začala jezdit výtahem, abych nemusela chodit kolem jejich dveří. Vlastně jsme se potkali jen párkrát, možná mi něco chtěl říct, ani to nevím, protože pokaždé jsem před ním utekla. Pak se celkem záhy odstěhoval i se svou ženou, která ho to osudné velikonoční pondělí poslala k nám pro majoránku. Do jejich bytu přišla nějaká mladá dvojice, já už sice zas začala chodit pěšky, ale vždycky mě bodlo u srdce, když jsem míjela jejich dveře.

***

„Martine, promiň, tentokrát ti Jiříka nebudu moct dát, něco na něj leze, asi s ním budu muset zaběhnout k doktorce.“ Sdělila jsem svému bývalému manželovi následujícího roku večer na škaredou středu, když se chtěl domluvit, že si ho vezme na Velikonoce. Chystali se spolu na hory, Jiřík se moc těšil, ale už v podvečer si stěžoval na slabou bolest hlavy a měl trochu zvýšenou teplotu. Nezdálo se to být natolik vážné, abych s ním hned někam běžela, ale bylo mi jasné, že z výletu nejspíš nic nebude. Martina jsem tedy odmítla s tím, že si na zelený čtvrtek vezmu ošetřovaní, zůstanu s Jiříkem doma a pokud bude potřeba, skočím s ním hned ráno k doktorce.

SkryťVypnúť reklamu

Jenomže někdy po půlnoci se synek prudce zhoršil, měl vysokou horečku, naskákaly mu skvrny na nohou a chvílemi ztrácel vědomí. Bylo zle, okamžitě jsem volala záchranku, odvezli ho do špitálu se zapnutou houkačkou.

Martin volal hned druhý den ráno a ptal se, jak je Jiříkovi. „Má meningokoka, Martine,“ vzlykala jsem mu do telefonu zoufalá a nevyspalá. Nezamhouřila jsem oka a vyčítala si, že jsem nic nepodnikla hned odpoledne při prvních příznacích nemoci. Všechno jsem Martinovi vylíčila a nakonec řekla, že teď už se můžeme jen modlit, aby to kluk vůbec přežil. „Klid, Věro, buď doma, nikam nechoď, jedu za tebou,“ odpověděl.

Za půl hodiny byl u mě a já si teprve v tuhle kritickou chvíli všimla něčeho, co jsem si neuvědomila za celý rok, když jsme si Jiříka předávali. Martin byl vyhublý, šaty na něm jakoby visely, měl propadlé tváře a hluboké kruhy pod očima. „To je tvoje dílo,“ vyčítala jsem v duchu sama sobě, „nejdřív zničíš manželovi život a teď, jestli to Jiřík nepřežije, bude to taky tvoje vina.“

Nepřežil. Doktoři bojovali o jeho život, ale bylo to marné, Jiřík zemřel v úterý hned po svátcích. Celou tu dobu byl Martin se mnou a v nejtěžších chvílích mě držel nad vodou. Snažil se mě přesvědčit, že to nebyla moje vina a že každý rodič by se při těch prvních odpoledních příznacích zachoval jako já. „Jenomže to nám kluka nevrátí,“ vzlykala jsem, když mi to už asi podesáté zopakoval po Jiříkově smrti.

Následující období pro mě bylo strašně těžké, kdo nic podobného neprožil, nepochopí. Martin zůstal u mě a tvrdil, že neodejde, dokud si nebude jistý, že mám to nejhorší za sebou. Měl pravdu, nebýt jeho, asi bych si sáhla na život. Byla jsem natolik zahleděná do sebe a do svého neštěstí, že jsem si vůbec neuvědomovala, jak těžké je to i pro Martina, a přitom na sobě nedává nic znát, aby mi to ještě nezhoršoval.

Trvalo mi bezmála půl roku, než jsem se z toho dostala a mohla zas začít trochu normálně existovat. Sice jsem chodila do práce, ale připadala si jako nějaký stroj, který někdo naprogramoval k úkonům, které se od něj vyžadují. Po večerech jsem jakž takž dokázala obstarat domácnost, sedala schoulená sama do sebe a držela se Martinova melodického hlasu. Bud mi četl nebo něco vyprávěl, pak mě uložil do postele jako malou holku a odešel spát do obýváku na kanape. Pozvolna, pomaloučku a s obrovskou trpělivostí mě krůček po krůčku dostával z krize a já si teprve s příchodem podzimu začala zase připadat sama sebou.

„Martine, zůstaň. A vrať se ke mně do ložnice, prosím,“ řekla jsem mu ve chvíli, když jsem poznala, že váhá jak dál s naším už dávno neexistujícím manželstvím. Strašně moc jsem si přála, abychom dokázali zapomenout na minulost a začít znovu.

Zůstal. Já byla ráda a uvědomila jsem si, že mám vůči Martinovi obrovský dluh. Rozhodla jsem se mu oplatit všechnu péči, kterou mi věnoval a taky si ho vykrmit, aby zas vypadal jako pořádný mužský, ne jako někdo, o koho se žena nedokáže postarat.

***

Teď se zas blíží Velikonoce a já mám úplně jiné starosti. V ložnici mám připravenou sbalenou tašku do porodnice a vedle sebe svého Martina, který každým dnem čeká na moje slova, že už to začíná a že teda musíme vyrazit.

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  499
  •  | 
  • Páči sa:  794x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Monika Nagyova

Monika Nagyova

273 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

712 článkov
Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
SkryťZatvoriť reklamu