„Honzo, mě to uráží. Nikdy jsem o tom nechtěla mluvit, ale teď jsme se s Frantou dohodli, že to pustím ven. A jestli chceš, tak o tom napiš, ať každej ví, jak rozdílně vnímá normální ženská od chlapů nevinnou srandu a opravdový sviňstvo.“
Maruška se mi ozvala už ráno, jestli bych s ní neskočil po práci na kafe. Už do telefonu mi připadala nějaká naštvaná a já začal tušit, že tentokrát nepůjde o žádné žertování jako obvykle. Teď jsme seděli u maličkého stolku, Maruška si zamyšleně míchala svoje latté a já dumal nad kouřícím turkem, co z ní asi vypadne. Ďobla si větrníku a koukla na mě pohledem, ve kterém stálo: „Teď mě nech mluvit a nepřerušuj.“
„Nevím, kolik procent žen se setkalo se skutečným sexuálním násilím, ale já byla jedna z nich. Už je to dávno, bylo mi ani ne devatenáct a to si piš, že nešlo o žádný plácnutí přes zadek nebo šmátnutí na kozy v přecpaný tramvaji. Tehdy jsem bydlela s našima na vesnici a ten člověk si mě musel vytipovat předem. Byla tma, ňákejch devět večer, přepadnul mě na cestě za potokem, bylo hnusný počasí a nikde nikdo. Vyhrožoval, že mi břitvou zmaluje obličej na celej život a já mu musela ... no, promiň, že to tak říkám, prostě pusou ... asi víš, co myslím...“
Mlčel jsem a nevěděl, jak se tvářit, abych jí tuhle upřímnou chvilku ještě neztížil. Jen jsem kývnul za servírku a objednal třináctý pramen. Maruška to do sebe hodila jedním lokem, rukou s dlaní nahoru udělala gesto, jakože v pohodě a že chce mluvit dál.
„Několik let jsem z toho měla trauma, neuměla jsem si představit, že by na mě ňákej chlap měl ještě někdy vůbec šáhnout. Ale už je to dávno pryč a všechno to zlý je za mnou. Za všechno vděčím svýmu Frantovi, měl se mnou strašnou trpělivost, ale nakonec mě z toho vytáhnul. Dokázal mě naučit, že sex je vlastně krásnej, když ho lidi dělaj jeden pro druhýho.“
Asi jsem se koukal dost vyděšeně, ale Maruška se na mě povzbudivě usmála. Poprvé od chvíle, co začala tohle svý vyprávění. Tentokrát objednala třináctý pramen ona a její oči říkaly, abych si to tak nebral.
„Tohle jsi o mě nevěděl, viď? Znal jsi mě jako ženskou, která nezkazí žádnou srandu a který je příjemný, když s ní hraješ ty nevinný dvojsmyslný narážky, přestože je trochu tlustá. Víš, teď už taková dávno jsem a moc by mě mrzelo, kdybyste se vy chlapi začali chovat do háje korektně. Kdybyste nám přestali otvírat dveře a koukat nám přitom na kozy, brát nás kolem ramen a říkat, jak nám to dneska v těch vypasovanech šatech sluší, dělat si ty vaše blbý fórky a tak. Víš, mně by to připadalo, že už jste zblbli a ztratili o nás zájem.“
Ulevilo se mi. Zase jsem před sebou měl tu známou sebejistou Marušku, která sice nezkazí žádnéj fór, ale která dokáže bejt ostrá jako nabroušenej dranžírák, když jí něco nesedí.
„Možná se mejlím, Honzo a rozhodně bych nikomu nechtěla přát nic zlýho, ale jedno ti povím. Kdyby tyhlety postelový zlatokopky a ty feministky, který jim to žerou, zažily někdy to samý co já, byly by asi jiný. Možná některejm z nich někdo opravdu ublížil, ale kdyby se přes to dokázaly přenýst a pustit k sobě takovýho Frantu, jakýho jsem našla já, mohly z nich bejt normální ženský. Takový, který kvůli pár debilům neházejí všechny chlapy do jednoho pytle a nepovažujou za násilí věci, který ke chlapům a ženskejm prostě patřej.“
Připozdilo se. Padla šestá a po změně času byla najednou venku tma jako v pytli. Zaplatili jsme útratu a vydali se ke svým domovům. Ale ještě předtím Maruška našpulila rty pro pusu na rozloučenou. A když jsem jí dával přednost ve dveřích, naschvál se o mě otřela svým příjemně vypolštářkovaným bokem. Nebyl v tom žádný skrytý podtext, natož sexuální násilí. Byla to gesta obyčejného přátelství, asi jako když se vám doma na přivítanou snaží věrný pes olíznout nos nebo když se vám otře o nohy sebevědomá nezávislá kočka.
