A tak se rozběhl, s vyceněnými tesáky a jasným úmyslem prolétl dírou v plotě, od Mirečka ho dělilo už jen pár metrů. Babička Jaruška se zachvěla, hrůza jí znemožnila jakýkoli pohyb. Taťka Míra jakoby dostal adrenalinovou injekci, nedbaje na cokoli zakřičel „zpátky“ a prudce se vrhl vlčákovi do cesty. Pes se mu zakousl do stehna, ale stisk nebyl naštěstí příliš silný, Mírův povel ho dost přibrzdil. Pes chtěl ukázat svou moc, ale byl to v zásadě zbabělec, bojovat neuměl. Po Mírově úderu pěstí do hlavy se pustil, stáhl ocas mezi nohy a s kňučením se odplížil zpátky na svou zahradu.
Oběma bylo jasné, že tohle bylo o fous, nebýt taťkova bleskurychlého zásahu, mohlo se stát neštěstí. Navíc v době, kdy je mamka Jarka na jednom ze svých školení a vrátí se až druhý den. Radši jí to ani neřekli do telefonu, nechtěli ji zbytečně vyděsit. Jenomže babička měla špatné svědomí, protože přemluvila Míru, aby šli na první jarní procházku zrovna tímhle směrem.
„Nic si z toho nedělej, Jaruško,“ snažil se jí Míra uklidnit. Byl večer, malý už spal a ti dva si otevřeli lahev vína, aby celou záležitost spláchli. „O té díře v plotě nikdo nevěděl, nepamatuju, že by tamtudy ten pes někdy utekl. A o mě starost neměj, doktor říkal, že je to jenom škrábnutí.“ Jaruščina mysl však nebyla k utišení. Poznal to na jejích těkavých očích, na nervózních pohybech a na chvění rukou, které konejšivě uchopil do svých. A tak se to toho večera stalo poprvé, Jarušce pomohlo až milování, při němž dychtivě hltala Míru celou svou bytostí. Přišlo to samo od sebe, nebylo třeba nic říkat, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.
Myšlenka „tohle přece nesmíme“ nebyla těm dvěma nic platná. Pokaždé, když mamka Jarka odjela školit, skončili si v náručí. „Nesmí se to za žádnou cenu dozvědět,“ bylo oběma jasné. Zákon, který ani nebylo nutno vyslovit.
***
Jistá si nebyla, ale řeč manželova těla prozradila Jarce mnohé. Od té doby, co ho pokousal pes, se jeho chování k její mamince změnilo. Zvlášť ve dnech, kdy se vracívala ze školení, věnoval své tchýňce nenápadná gesta a drobné úsměvy, které až do té doby patřily jenom jí. A její maminka byla najednou nějaká jiná. Zjemněla, jakoby její život prostoupilo zvláštní snad nikdy nepoznané světlo.
„Co teď?“ Kladla si v duchu otázky. „Mám se ho rovnou zeptat, jestli spí s mojí matkou? Co když to není pravda a já si jen všechno domýšlím? Ale co když je?“ Poté se jí v myšlenkách vynořil její otec. Tvrdý k sobě i k ostatním, který sice dokázal zabezpečit rodinu, ale pojmy jako cit a něha mu byly cizí. „Přála bych ti, aby sis našla hodného muže,“ řekla ji jednou maminka, když byla Jarka sotva dospělá. „Nemysli, on mě má rád, ale nedokáže to dát najevo tak, jak to ženská potřebuje.“ Tehdy jí došlo, proč mívá maminka uslzené oči pokaždé po noci plné divných zvuků, které slýchala z ložnice svých rodičů.
Tušila, ale jistotu neměla. Míra k ní byl stejně pozorný a něžný jako dřív, ale nebylo jí to moc platné. Na jedné straně se trápila, že ho nejspíš nemá jen pro sebe, na druhé straně nechtěla svou maminku připravit o to, čeho se jí nedostávalo v manželství. A už vůbec si nedovedla představit, co by se stalo, kdyby je začala nutit k přiznání.
***
Rok se potkal s rokem a zase se blížilo jaro. Babička Jaruška se jako obvykle chystala za sestřenicí na Moravu. Honem vymyslet dárek k narozeninám a hlavně koupit místenku, nechtěla riskovat, že bude muset stát.
Na nádraží dorazila s předstihem, koupila si něco na čtení, aby jí cesta líp utekla. „Sláva, rychlík už přijíždí.“ Měla dobrou náladu. Konečně byla v životě šťastná. Sice jí občas trápilo svědomí vůči dceři, ale uklidňovala se tím, že jí z Mírovy lásky nic neubírá. On jí má v sobě tolik, že vystačí pro obě a ona si jí po těch dávných létech v manželství přece též trochu zaslouží.
Usedla na své místo do prvního vagónu soupravy a pustila se do čtení. Ranní slunko se schovalo za mraky, den zešedl a z oblohy se začal sypat těžký mokrý sníh. Jarušce se klížily oči. Když se pár desítek metrů před rozjetým rychlíkem objevil náklaďák stojící mezi staženými závorami a prudkému střetu nešlo zabránit, zemřela ve spánku.
***
Byl večer, den po pohřbu. Jarka si zapálila svíčku, usedla do křesla v obýváku a schoulila se sama do sebe. Teď už jí bylo úplně jedno, jestli se o Mirka musela dělit se svou maminkou nebo jestli to byl jen její hloupý dojem. Před zavřenýma očima se jí zjevil obraz její tváře. „Proč? Proč jsi musela odejít zrovna teď, když jsi konečně začala být trochu šťastná?“
Dveře se tiše otevřely, Míra dal malého spát. Přisunul své křeslo k jejímu a vzal ji za ruce. Cítila jeho dlaně. Dlaně milovaného muže, který byl její součástí a bez nějž si nedokázala představit svůj život. Pohlédla na něj uslzenýma očima: „Děkuju ti za všechno, co jsi pro maminku dělal. Úplně za všechno.“
