Michal odložil telefon a zamyslel se. V duchu se zatoulal o třicet let zpátky do doby, kdy se oženil. Tehdy byl mladičký, bylo mu teprve dvacet, když se jim s Karlou po čtvrtroce manželství narodil syn.
Manželství se mu moc nevydařilo. Bodejť by mohlo, když v době sňatku Karlu vlastně ani pořádně neznal. Ale tehdy byla taková doba. Do zaměstnání se vrátila hned pár měsíců po porodu. Jó, práce, ten šrumec okolo a kariérní postup, to bylo vždycky její. Kdyby to tenkrát šlo, byl by si vzal rodičovskou dovolenou, aby malého nemuseli dávat do jeslí. Stejně se o něj staral prakticky sám. A s láskou, prostě se v něm viděl. Však z něj nakonec vychoval pořádného chlapa, na kterého bylo spolehnutí. A který se před sedmi léty osamostatnil a odstěhoval za hranice.
„No nic, budu muset vyrazit, je pozdě a ještě mě dnes čeká několik revizí. Začnu v účtárně, tam se je aspoň na co dívat.“ Sbalil si svoje elektrické nádobíčko, mávnul na kolegu a vyšel ze dveří. Cestou ho v souvislosti s milými a hezkými dámami v účtárně přepadly asociace. Na sex ta jeho Karla nikdy moc nebyla. Jak šla do let a profesně postupovala výš a výš, tak se řeči typu „bolí mě hlava, nemám na to myšlenky, ráno brzy vstávám“ stávaly častější a častější. A dneska? Vlastně už ani pořádně nevěděl, kdy to bylo naposled. Snad někdy před dvěma měsíci. Možná třemi.
V účtárně se ponořil do proměřování spotřebičů, zásuvek, šňůr a různých připojení. Bylo tam veselo, Květa tam měla malého synka, občas se za ní stavoval cestou ze školy. Ten hošík se trochu podobal jejich Míšovi, když byl malý a Michala zase přepadly vzpomínky. Těch klukovin, co spolu tehdy prožili, spoustu chlapského dobrodružství. To ho naplňovalo. Učili se spolu, jezdili na kole, chodili na výlety, uteklo to jako voda. Než se nadál, byl Míša dospělý, vydal se svou cestou a jejich byt byl najednou prázdný. Až na věčně vytíženou a nervózní Karlu.
Tehdy o tom dlouho uvažoval a pak to udělal. Vlastně spíš náhodou narazil na Lenku. Nikdy jí nic nesliboval, na rozvod byl příliš staromódní. Ale tak jednou za týden či za dva k ní zaskočil. Na hodinku, na dvě se odpoutal od reality, bylo mu s ní hezky. Jí s ním také, to poznal. Před odchodem, když se nedívala, vzal pětistovku a schoval ji složenou pod tácek s hrnky od kávy. Poprvé trochu protestovala, ale on věděl, že to potřebuje, když to šlo, nechal tam i tisíc. Pak už o tom nikdy nemluvili. Takhle se s ní schází už pět let a nehodlá na tom nic měnit. Chtěl k ní zajít i dnes nebo zítra, ale bude to muset odložit na příští týden.
Zezačátku měl výčitky svědomí, že okrádá Karlu o svůj čas a dává peníze někam, kam by vlastně neměl. Bylo mu hloupé, kdyby na to přišla. Jenže pak mu to celé přišlo postavené na hlavu. I když se zdržel u Lenky, byl skoro pokaždé doma dřív než ona. A peníze? Každý má nějaké „koníčky,“ mnozí daleko nákladnější. Krom knížek za nic neutrácí, po tom úrazu kolena musel nakonec opustit i to své kolo. Karla se o jeho soukromí stejně nestará, ta má jen tu svou práci. A kdyby ho někdo viděl a prásknul, asi by jí to ani nedošlo.
***
Lenka položila mobil na stůl. „Jestli nepřijde ani příští týden, tak mě z tohohle bytu už asi vyhodí.“ Tak by teď potřebovala položit hlavu na Michalovo rameno a vypovídat se. Ale ještě předtím se na chvilku nechat unést mimo skutečnost všedních dní. Též jí se v hlavě vynořily vzpomínky, na mysl jí přišel Ruda, její bývalý.
Otřásla se ještě i teď po těch létech. „Jak jsem si tehdy mohla vzít toho hrubého sobce? Ten se se mnou nikdy nemiloval, ten mě pokaždé prostě jen použil.“ Vzpomněla si na nejhorší chvíle svého života. Potratila a místo, aby ji Ruda podržel, dal jí to za vinu a dokonce jí několikrát namlátil. Hádali se čím dál víc, když na ni tehdy ožralý vytáhl nůž, utekla a přespala na nádraží. Pak se jí najednou ulevilo, jednoho krásného dne se vypařil. Jediné, co jí po něm zbylo, byly dluhy z hraní automatů, které splácí dodnes.
Tehdy se zařekla, že už nikdy nechce žádného chlapa domů. Měla pár krátkých známostí, které odešly tak rychle, jak přišly, a pak se najednou objevil Michal. Poprvé po dlouhé době zauvažovala, jaké by bylo s ním žít. Pak tu myšlenku rychle zavrhla, co kdyby se jednou změnil. Vždyť i Ruda býval ze začátku jiný. A vůbec, přece nebude nikomu ničit manželství.
Nemůže o sobě říct, že by byla šťastná. Zpočátku Michalových návštěv si připadala jako kurva, ale pak si zvykla. Je skromná, ty vzácné chvíle duševní blízkosti a fyzické něžné vášně jí stačí. „Jsem ráda, že on je se mnou rád,“ říkala si a tahle prostá formulace jí stačila. A ty peníze, co jí dává? „Práci nemám nic moc a s touhle jeho pomocí se ty dluhy aspoň jakž tak postupně platí. Jenže kdyby to nedělal, nemohli bychom se scházet, já už bych byla dávno někde pod mostem.“
***
Lenčin mobil se znovu ozval. „Tak jsem to tady nakonec stihnul dodělat dřív, jestli můžeš, tak se u tebe přece jen na chvilku zastavím.“ Tělem jí projelo zachvění: „Jasně, budu se těšit, kdy dorazíš?“ „Za dvacet minut jsem u tebe.“ Usmála se. Její úsměv nebyl ani vypočítavý, ani ironický, ani odevzdaný. Byl upřímný. Zvedla se, rozestlala postel a skočila do sprchy. „Akorát stačím postavit na kafe, než přijde.“ Ve tváři se jí kmitla jiskřička úlevy a očekávání.
