Uvědomila si, že na rozdíl od jejích předchozích známostí se jí s Jirkou moc hezky společně mlčí. Překvapilo jí to, a tak se snažila zamyslet nad tím, co všechno takové partnerské mlčení obnáší a kolik různých významů může mít.
Ten zvláštní příjemný pocit jí určitě nepřináší mlčení, označované výrazem „tichá domácnost.“ Při něm partneři sice nemluví, ale neverbální cestou si v dusné atmosféře dávají zcela jasně najevo, co si o sobě navzájem myslí. Nedokázali vyřešit nějaký spor, uzavřeli se do svých ulit a teď se na sebe uraženě zlobí. Ano, takhle nepříjemně na sebe až příliš často mlčívali s Karlem.
Poté se ve svých úvahách přesunula o pár let zpět a vybavila si mlčívání svých rodičů. Často si na sklonku rušných dní nacházeli chvilku samoty, a ačkoli spolu pobývali ve stejné místnosti, každý se tiše věnoval něčemu jinému. Maminka si četla nebo se věnovala domácím pracem, taťka cosi kutil se šroubovákem ve svém koutku, případně se díval na fotbal a mlčení prolomil jen občasnou jadrnou poznámkou. Jakoby si ti dva beze slov říkali „vím o tobě, je dobře, že jsme tu spolu, ale pro tuhle chvíli si navzájem budeme respektovat svá soukromí.“
Když se Irena ve svých vzpomínkách pomořila do let ještě dávnějších, narazila na podivné ticho, které se běžně rozprostíralo v bytě babičky s dědou. Oba jako by se snažili vyhnout společným domácím chvílím, když se tam jeden objevil, druhý se rychle vytratil. Babička na řeči se sousedkami, děda do hospody na růžku ke svým kamarádům. Pokud nebylo možné odejít a museli být spolu, ne, že by se na sebe přímo zlobili nebo se hádali, ale vypadalo to, že už si prostě nemají navzájem co říct.
To příjemné ticho, které teď Irena tak ráda prožívá s Jirkou je úplně jinačí, je vlastně rozhovorem dvou blízkých lidí, vedeným beze slov. Vestoje, vsedě i vleže. Když spolu tiše kráčí, tak si jejich propletené ruce povídají o tom, jak jim je mile jedné ve druhé. Sedí-li u stolu, mluví spolu očima a jejich srdce probírají spoustu společně sdílených pocitů. Když vedle sebe leží, jen tak se lehce navzájem dotýkají a pohupujíce se mezi bděním a spánkem, nechávají svá těla společně doznívat nádherné chvíle milostného spolubytí.
Irena není naivní, a tak je jí jasné, že pokud s Jirkou spojí svůj osud, stane se jim tenhle příjemný způsob mlčení postupně určitou vzácností. Nahradí jej starosti všedních dní, a často budou společně mlčívat spíš stylem jejích rodičů. Ale snad nikdy nedojdou tam, co její babička s dědou, kteří si neměli co říct. Tiché rozhovory svých rukou, očí a těl si budou užívat alespoň ve chvílích společného zastavení ve shonu života.
