Dlouhé vlasy se tehdy na začátku sedmdesátých let staly mezi námi mladými pány metou vpravdě vysněnou. Obdivovali jsme své vzory z kapel Deep Purple, Black Sabbath a podobných průkopníků hard rocku a chtěli jsme se jim aspoň trochu podobat. Ale hlavně jsme byli puberťáci, jak zákon káže a potřebovali jsme nějakým způsobem rebelovat proti zavedeným zvyklostem.
Jenže mí rodiče ladili po večerech „Laxík“ a mamince by se na mé hlavě líbil spíš elviskovský sestřih. A hlavně klučíčí dlouhé vlasy se jaksi zásadně neshodovaly s tehdejším politicky korektním obrazem dospívajícího muže. „Dlouhé vlasy, krátký rozum“ bylo heslem doby a kluci s hárem byli automaticky považováni za chuligány a pásky. Pásek, zvláštní pojmenování, které naštěstí už dávno zavál čas.
A tak se mi jen pozvolna dařilo dosahovat kompromisů, konečky mých vlasů se pomaličku posouvaly dolů, aby se nakonec definitivně zastavily kousek nad rameny. Maminka byla shovívavá a já nakonec vcelku spokojený, přestože do Ozzyho jsem měl ještě hodně daleko. Což o to, vlasy byly vlnité a pevné, s trochou nadsázky jsem je mohl vydávat za dráty nebo hřebíky a otevřít si vlastní železářství. Jenže to by tehdy stejně nešlo, soukromé podnikání bylo v té době zakázané.
Co se mi povedlo na vlasech, jsem jako správný puberťák vzápětí pokazil knírem. Nesmírně jsem byl pyšný na hebké chmýří, které mi začalo rašit pod nosem a raději jsem se vyhýbal všem otevřeným dveřím. Aby s nimi náhodou někdo neprásknul a ono mi to neopadalo. Chmýří sice nevadilo ani mým rodičům, ba ani režimu, ale stalo se trnem v oku mým spolužákům.
Zřejmě byli rozumnější než já a neustále se mě snažili přesvědčit, abych tu hrůzu shodil. Odolával jsem do té doby, než už to se mnou nemohli vydržet a celou věc vzali do vlastních chlapských rukou. Stalo se tak na lyžáku ve druhém ročníku, kde se na mě sesypali, navlékli mě do bílého pláště, posadili na židli, přidrželi a oholili. Nedalo se nic dělat, bylo jich moc. Zřejmě se jim podařilo i něco navíc, současně s tou nádherou mě zbavili i ješitnosti a já, ačkoli jsem to nikdy nepřiznal, jsem jim byl vděčný za to, že mi otevřeli oči.
Po několika dalších létech přišla vojna, která mě nadobro zbavila dlouhých vlasů. Pak život přinesl spoustu běžných povinností a starostí, takže na nějaké přemýšlení o těchto záležitostech prostě nebyl čas a já zůstal u kratšího sestřihu.
***
Roky se překulily, vlasy zešedly a hlavně nastartovaly proces svého postupného neúprosného řídnutí. To už bych dlouhé vlasy mít nemohl, lidé by si mě začali plést s vodníkem a strašili by mnou své děti. Přišla móda holých hlav, která by otázku mé pozvolné vlasové proměny mohla vyřešit jednou provždy. Jenže to nešlo.
Když jsem byl asi tak dvouletý hošík, tak mě jeden čas rodiče několikrát po sobě ostříhali dohola. Prý aby mi zhoustly vlasy. Později mi tvrdili, že jsem tehdy protestoval ze všech sil svých dětských hlasivek a k tomu se děsně vztekal. Sice si z toho nic nepamatuji, ale zážitek se mi zřejmě nějakým způsobem vryl do podvědomí, a tak mě tu nově přišedší bezvlasou módu nikdy nenapadlo ani vyzkoušet.
Možná mě však jednoho krásného dne stejně nemine. Kouty nad čelem se pozvolna zakusují dál a dál, vlasy řídnou, že občas ani nestíhám čistit odtok u vaničky sprchového koutu. A taky výrazně změnily svou konzistenci. Dnes by mi v otevření soukromého železářství už sice nikdo nebránil, ale neměl bych v něm co prodávat. Místo maminky mě už dlouhá léta stříhá manželka a já bych produkt této její činnosti mohl nabízet leda tak ptákům na zahradě, aby si s ním vystýlali svá hnízda místo vlastního chmýří.
Zpívat vůbec neumím a jsem si toho dobře vědom. Příjemnou lidovku „V Hodoníně“ jsem společně se svou současnou kadeřnicí a s několika kamarády po mnoha pivech vyřvával naposledy před spoustou let v pražském metru. Bylo už hodně pozdě večer, většina ostatních cestujících na tom zřejmě byla podobně jako já, a tak, ač jsem si dal opravdu záležet, si toho naštěstí nikdo nevšimnul.
