„To přece není možné, chyba je určitě na straně té učitelky,“ posteskla si Klára u sklenky vína své kamarádce z dětství Lucce, „vždyť ho s Ivanem vzorně vychováváme, má od nás vše, nač si jen pomyslí. Jenomže teď jsme ho do té školky už museli dát, i když bych s ním bývala raději zůstala ještě doma.“
Lucka zůstala chvíli zticha, dost dobře nevěděla, co má Kláře odpovědět. Vzpomněla si na pár posledních společných dětských návštěv, bylo to pokaždé stejné. Vždy ji překvapilo, kolik má Jiříček vlastně hraček, že ani neví, kterou si má vybrat. Jednu si vezme, hned ji zas zahodí a chce si hrát s jinou, tu také odhodí a rozbrečí se. Ale běda, jak by měl některou půjčit jejímu Míšovi, to se s ním hned začne přetahovat. Pravda, její Míša zdaleka tolik hraček nemá, ale pokaždé je Jiříčkovi rád půjčuje. „Vlastně opravdu rád?“ Zeptala se Lucka v duchu sama sebe, vždyť se ho na to Jiříček ani neptá a prostě sáhne po té, která mu zrovna padne do očí.
Téma se nakonec nějak zamluvilo, vínko se dopilo a obě mamky se odebraly domů. Jenže večer to Lucce nedalo a začala vzpomínat na své dětství. Hraček měla dost, většinou jí rodiče pořídili, co si přála, ale zdaleka jich nebylo tolik, kolik mívají některé děti dnes. A hlavně ty hračky nedostávala automaticky, vždycky se o ně musela nějakým dětským způsobem zasloužit. „Takže já jsem si každé z nich už dokázala vážit,“ proběhlo jí teď hlavou, „mívala jsem k nim osobní vztah, v mých tehdejších dětských očích to nebyly jen předměty, ale živé bytosti, kamarádi, se kterými jsem si uměla povídat.“
Poté ve svých vzpomínkách zabrousila ještě hloub a vybavila si dávná slova své babičky: „Víš, Lucinko, nás bylo doma osm sourozenců, museli jsme pomáhat mamince, starší sestřičky a bratříčci se starali o ty mladší. Na hraní moc času nezbývalo, a když už, tak jsme si hračky mezi sebou půjčovali, měli jsme jich jen pár. Ale každé z dětí mělo jednu, která byla jenom jeho. Podívej, tahle maličká hadrová Maruška byla moje, schovala jsem si ji na památku.“
„Zřejmě se to nějak dědí v genech,“ pokračovala Lucka ve svých večerních úvahách. „S každou generací se sice mění doba, ale vztah k hračkám je v naší rodině stále stejný. Vždyť já jsem tak vychovala i svého Míšu, aniž jsem si to vlastně uvědomovala.“ Po celém dni byla unavená, ale usínalo se jí s dobrým pocitem. „Asi je to opravdu dědičné, vždyť ten Jiříček jen kopíruje někdejší chování Kláry. Ale co, stejně ji nepředělám...“ A propadla se do hlubin spánku.
