Klasické ráno, do práce jezdím hodně brzo, abych tam nemusel odpoledne dlouho tvrdnout. Toho dne jsem maličko zaspal, a pak musel kvaltovat, aby mi neujel můj oblíbený autobus. Je housenkový nebo, chcete-li, kloubový, takže se do něj vejde spousta lidí, a tudíž mi skýtá větší naději, že nebudu muset stát. Tak ještě tiše, abych nevzbudil manželku, hodit do tašky z lednice snídani a v apce zkontrolovat, jaké má ten bus zpoždění. Většinou jezdí dost na čas, ale dneska bych mu nějakou tu minutku prominul, abych ho nemusel dobíhat.
„NEJEDE!’' Zahlásila nekompromisně ta potvora tučným červeným písmem.
„Jak nejede? Proč nejede? To mám jako čekat na další, mnohem menší a mačkat se v něm jak sardinka mezi lidmi, co se normálně rozdělí do dvou spojů?“
Nic. Ticho jak v hrobě. Apce došla řeč, jen na mě pořád výsměšně svítila tím svým otravným „NEJEDE!’'
„No co, pojedu teda autem, dám ho do parkovacího domu na Čerňáku a dál už normálně metrem.“ Rezignoval jsem, probudil ohnivého oře, odpočívajícího v garáži a cestu absolvoval náhradním způsobem.
***
„Dobře, když si nedáte říct, klidně vám ten program tak udělám, ale počítejte s tím, že to poběží třikrát tak dlou...“ Rokoval jsem v hlubokém dopoledni s jedním z našich zadavatelů. Leč nebylo mi dáno pokračovat, neb neodbytným zvoněním mi skočil do řeči mobil.
„Ahoj, Soni, rád tě slyším, můžu ti zavolat za chvilku?“ Ohlásil jsem se své zákonné.
„Promiň, nechci tě rušit, ale asi mám pro tebe špatnou zprávu,“ ozvala se opatrně dáma mého srdce.
„Co se stalo?“ Snažil jsem se bleskurychle přepnout myšlenky.
„No, nebudeš rád. Byla jsem si v garáži pro hrábě a asi nám někdo ukradl auťák.“ Fakt je, že auta se u nás bohužel dost kradou.
„He, hm, aha, promiň, chtěl jsem ti zavolat, ale ještě jsem se k tomu nedostal,“ jal jsem se uklidňovat svou choť vysvětlováním, kdeže se nachází náš vůz a z jakého důvodu se tam dostal. Pochopila, ránu kamene spadlého z jejího srdce jsem zaslechl až k sobě, dokonce se i maličko uchechtla a vrátila se ke svému hrabání. A já pro změnu k rokování se zadavatelem.
***
Den běžel dál svým tempem splašeného koňského spřežení, měl jsem toho fakt dost a nesmírně se těšil, až to tam zabalím.
Pak nastal vytoužený konec a cesta domů. Měl jsem kliku, návrat proběhl obvyklým způsobem bez neočekávaných karambolů. Až podezřele obvyklým...
„Ahoj, ráda tě vidím, koukej, jak jsem vyhrabala zahradu,“ uvítala mě Soňa vzadu za domem.
„No, to je paráda, činila ses, královno mých snů, pojď sem,“ odpověděl jsem jí polibkem.
„A jaká byla cesta, nebyla ucpaná dálnice?“ Zeptala se bezelstně.
„Dálnice? Proč dálnice, vždyť autobus přece po dálnici nejezdí... Proboha! Jsem to ale kus zdravé hověziny! Vždyť já vůl zapomněl auto na Čerňáku!“ Chytil jsem se oběma rukama pevně za vlastní hlavu a provedl důkladnou sebekritiku.
„Ha ha ha! Promiň, já se prostě musím smát.“ Jo, jo, mám kliku, pořád je lepší, když se manželka rozchechtá nad vaší blbostí, než aby vám vynadala do některého z bývalých stupňů oligofrenie.
„Tak to abych... no, kdy to jede zpátky?“ Začal jsem zmateně koktat a znovu chtěl nahodit apku s jízdním řádem.
Leč Soňa mě natlačila ke kuchyňskému stolu: „V klidu, dej si se mnou rychlé kafe, to stihneš, bus jede za půl hodiny. A cestou zpátky se stav pro česnek, chci dělat k večeři bramborák.“
Zbytek už proběhl bez dalších komplikací, autíčko na mě věrně čekalo a automat mi ani nesežral pajcku za parkování, jak to občas s oblibou dělává. Když se mě pak Soňa ptala, proč mi to tak dlouho trvalo, návrat pro zapomenutý česnek na druhý konec vsi jsem zatloukl a svedl to na kolonu před kruhákem.
