Potřebujete bezodkladně navštívit ona místa, jinak se může stát malér. Mně se to přihodilo před pár dny v metru a měl jsem kliku. Věděl jsem, že na příští stanici stačí vyjet do vestibulu, kde si můžu v klidu odskočit na relativně čisté WC. Vystoupím tedy z vagónu, vyjedu, no, spíš vyběhnu po schodech, vejdu do dveří, které se přede mnou samy otvírají, hrábnu do kapsy pro minci a házím ji do turniketu, který mě ochotně pouští dál.
Vlevo dveře do pánského oddělení, tož pardon, to zní jak někde v obchodě s oděvy... Tedy vlevo dveře s panáčkem, vpravo s panenkou, zamířím k těm svým, když v tu ránu musím uhnout a couvnout. Před nosem se mi prosmýkne mladá žena, která vybíhá z těch dámských a letí do těch pánských.
„Aha, asi se jí strašně moc chce a na dámách je obsazeno,“ říkám si účastně a jen se maličko podivuji nad jejím vzhledem. Ve tváři zdrchaná a bledá až dozelena, inu dobrá, to se při neodkladném nutkání může stát. V postavě vyhublá až vychrtlá, nu, možná je to jedna z těch, které nesnesou představu ani jediného gramu váhy navíc.
Žena se krátce rozhlédne dychtivým výrazem, jakoby měla absťák a zapadne do jedné ze dvou kabinek. Chápu, v těchto akutních situacích může člověk opravdu vykazovat něco jako abstinenční příznaky. Míjím mušle a vcházím do sousední kabinky, neb též potřebuji ulevit své trávicí soustavě.
Usedám a najednou slyším odvedle šustění. „Aha, dáma je opatrná a otírá si prkýnko toaletním papírem,“ napadá mě a kladu si otázku, zda jsem to v tomhle veřejném prostoru neměl udělat také. Leč pozdě, už sedím.
A zamyslím se. Víte, že v téhle situaci se bezvadně přemýšlí? Mozek se prý přepne do trochu jiného režimu a otevře se inspiraci. Jeden můj dávný kolega měl doma na záchodě notýsek s tužkou a sedě na prkýnku si zapisoval různá řešení pracovních problémů. Fungovalo to, jeho nápady bývaly skvělé. Já takhle občas vymýšlím náměty na články, no nedivte se, jak pak vypadají.
Ale zpět k věci, jak si tak sedím, najednou koukám, jak se ke mně odvedle od té ženy line dole škvírou mezi kabinkami a nahoře přes přepažení šedý dým. „Jo, holka si u toho zapálila cigaretu,“ říkám si shovívavě, i když se to tam nesmí. Ale mezi námi, zvedněte ruku, kdo jste nikdy nekouřili třeba na záchodě ve škole. My s klukama teda mockrát, sice za to byly poznámky a snad i třídní důtky, ale přežili jsme to bez úhony.
No jo, jenomže ono není kouření jako kouření. Dým doputuje k mému nosu a mně je jasné, že tenhle není od kouření, nýbrž od hulení, protože to smrdí jako tráva. Ne ta, co se seká na zahradě, ale ta, co má v sobě THC. Smrdí to jako čert, chápu, někomu to možná voní, ale mně ne. Jednou jsem to takhle chytnul od jakýchsi pubertálních Němek na metalovém koncertě, jindy nám to nalezlo otevřeným oknem do kanceláře, které bylo v jakési proluce. Dole tehdy stál hulič a ta proluka zafungovala jako kmín.
Takže mladá žena v sousední kabince měla skutečný absťák. Její nazelenalá tvář, doprovázená anorektickou postavou je od fetu a to šustění nepocházelo od otírání prkýnka toaleťákem, ale zřejmě od balení jointu. Rázem mám po klidném vymýšlení článků, snažím se dokončit svoji potřebu co nejrychleji, nedýchat u toho a vypadnout. Trochu znervózním, zasekne se mi zámek, chvilku s ním bojuji, a přitom bytostně vnímám, jak se mi ten čoud vsakuje do oblečení. Doma budu muset varovat Soňu hned ode dveří, že smrdím marjánou, snad mě rovnou nevyhodí na dlažbu.
Zámek konečně povoluje, spěšně prchám, v přední místnosti zachytávám pohled paní z kukaně, která to tam hlídá. Smutně pokývne hlavou a pokrčí rameny, asi ví své a nemůže s tím nic moc dělat.
Vracím se do metra, moje neplánovaná zastávka sice splnila svůj naléhavý účel, ale je mi neveselo. Nevím, kolik procent našich spoluobčanů je na drogách, asi dost a mohlo by mi to být jedno. Jenomže ono není, téhle ženě nebylo víc jak pětadvacet a už se místo užívání rozkvětu svého mládí řítí kamsi ke dnu. Její zdrchaná vizáž napovídala, že v tomhle případě jde nejspíš i o onačejší materiál než pouhé THC.
Je mi jí líto, ale říkám si, že si za to může sama. Jenomže, kdo už si za to nemůže sám, jsou její děti, má-li nějaké, rodiče, kteří jsou z ní nešťastní a taky partner, pokud ji už dávno neutekl. Těchhle všech je mi líto ještě víc.
Přicházím domů, Soňu skutečně varuji, že asi smrdím trávou, čichá ke mně, nic necítí. Mohli bychom se tomu zasmát, ale když jí to celé vyprávím, smích nepřichází, naopak je nám z toho smutno. Proč, když jde o kohosi neznámého, s kým nemáme nic společného? Asi proto, že ona a její blízcí jsou lidé zrovna tak jako kdokoli jiný, zrovna tak jako my.
