Už je skoro tma, úzká a klikatá okresní silnička, vpředu malé kolony autobus, pomalu zatavující na neosvětlené zastávce, situované vedle tří osamoceně stojících domků. V místě zastávky není silnice rozšířená, vedle autobusu by se dvě auta nemohla vyhnout. Za autobusem přibrzďuje maličký Peugeotek, moc nevidí, na moment zastaví, pak opatrně povyjíždí zpoza autobusu. Za ním já též musím skoro zastavit, pomalu Peugeotka dojíždím. A za mnou na konci naší skupinky Focus, který se mi lepí na zadek už od chvíle, kdy jsme v zatáčkách dojeli autobus. V tuhle chvíli krátkého zdržení to Focus prostě neřeší, bez blinkru rychle doleva a už nás prudce předjíždí i s autobusem. Levý blatník Peugeotka míjí „o papír“ a za moment mizí za blízkou zatáčkou.
Autobus se ještě nerozjížděl, a tak jsme jej s Peugeotkem opatrně předjeli. Periferním viděním jsem ve světle reflektorů autobusu zaregistroval mamku, jak drží asi tříleté děcko za ruku a prudce gestikuluje. Nevím, jestli se jí před chvíli vytrhlo a chtělo bez rozhlédnutí zkřížit cestu předjíždějícímu Focusu nebo jestli se na tuhle riskantní cestu vydalo ruku v ruce s neopatrnou mamkou.
Vím jen to, že tam nebyl přechod, a tak si mamka měla dávat větší pozor. Vím také, že se nic nestalo, takže vlastně nebylo vůbec co řešit. Ačkoli jsem v kritický okamžik před autobus neviděl, tak tuším, že tam zřejmě rozhodovaly zlomky vteřiny a decimetry. A tak si kladu otázku, stál Focusovi ten frajerský manévr a maličká ušetřená chvilička za to, co se mohlo odehrát?
