Obtěžování po telefonu

Ne, že by mě tahle práce bavila, ale sehnat rozumné místo je dneska problém a každý se holt musíme nějak živit.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (6)

A tak po telefonu obtěžuju lidi, vnucuju jim produkty naší firmy, a když někoho ukecám, mám za to provizi. Radši bych si našla jinou práci a taky to udělám, jakmile něco objevím. Nejvíc mě totiž štve, že když někomu zavolám, musím mu tu nabízenou věc vychválit pomalu až do nebe, nakecat mu, jak je pro něj z hlediska ceny a funkčnosti bezvadná, ale o nevýhodách nesmím ani ceknout. Takže vlastně ty lidi medovým a přesvědčivým hlasem podvádím, i když bych jim ve skutečnosti radši řekla: „Ne, tohle si rozhodně nekupujte, protože podobný produkt od firmy iks ypsilon dostanete za polovic a v lepší kvalitě. Tedy pokud ho vůbec potřebujete.“ Jenomže udělat to nemůžu, rovnou by mě vyhodili.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Navíc je to pro mě pěkný záhul na nervy. Celkem hodně lidí mě slušně odmítne hned na začátku hovoru. Když řeknou, že nemají čas, musím se jich zeptat, kdy bych jim mohla zavolat znovu. Pokud odpoví, že nikdy, mám za povinnost prudit, jestli by si přece jen nedokázali najít chvilku. Jiní mi rovnou seknou s telefonem a já, ačkoli vím, že mi z nich nic nekápne, jim v duchu dávám zapravdu, že vlastně udělali dobře. A pak se taky najdou tací, kteří mě slovy řka pošlou do někam nebo mi vysypou do ucha nějakou podobnou vulgaritu. No, jakkoli se snažím být otrlá, tak mě to pokaždé dloubne, ale na druhou stranu se jim nedivím a chce se mi cynicky odpovědět: „No jo, já vím, vždyť už tam běžím.“ Když to vezmu z druhé strany, tak mně samotné taky leze krkem, když mě takhle někdo něco vnucuje a nedá se odbýt.

SkryťVypnúť reklamu

A pak jsou tu vtipálci, kteří se nalézají na stupnici od oplzlounů až po vytříbené srandisty. Občas slýchám něco ve smyslu: „Slečno, já si to od vás klidně koupím, ale napřed se se mnou musíte vyspat.“ Tedy oni spíš používají jiná slova, ale to sem ani nemůžu napsat. Párkrát jsem hned po takové nabídce přerušila hovor, ale zadělala jsem si na problém. Je to monitorované, šéfka si to náhodou poslechla a pak mi udělala kázání, že i na takové sprosťáky musím diplomaticky, abych jim něco prodala. Prostě mi řekla: „Holčičko, tohle se nauč snášet, jinak bychom se museli rozloučit.“ Stejně je to podle mě nesmysl, nepamatuju se, že bych nějakému sprosťákovi někdy něco prodala, i když jsem se obrnila a po jeho oplzlé nabídce pokračovala v hovoru s ním dál.

SkryťVypnúť reklamu

Tak radši k těm srandistům, ti jsou vzácní, málokdy na ně narazíte, ale když ano, tak se pobavíte. Beru je jako protiváhu proti těm sprosťákům a jsem ráda, že někdo dokáže brát s nadhledem to moje otravování.

Tak třeba jednou jsem slyšela kulantní odmítnutí hned na začátku hovoru: „Slečno, jsem nesmírně poctěn, že jste si našla chvilku času a zavolala mi. Strašně rád bych si to od vás koupil, ale bohužel nic nepotřebuju. Pokud však budete tak laskavá a prozradíte mi svou adresu, pošlu vám za odměnu za váš hovor kytici růží. Děkuji vám a přeji krásný den.“ Nic soukromého samozřejmě prozradit nesmím, za to je okamžitý vyhazov. Nicméně taková slova mě vždy pobaví, i když je ten člověk myslí možná trochu ironicky. Jednou jsem se neudržela a rozesmála, když mě takhle nějaký vtipálek nabídl manželství a prohlásil, že mě bude nosit na rukou.

SkryťVypnúť reklamu

No, ale teď vážně. Před nedávnem jsem komusi zase vnucovala jeden produkt naší firmy a on mi povídal, že na tohle nakupování na dálku není a jestli mu chci něco dát, musí se o tom se mnou pobavit osobně. Vlastně jsme se mu nedivila, sama tenhle způsob považuju za kupování zajíce v pytli. Ale řekla jsem mu, že to nejde, protože osobní schůzky máme zakázané a navíc je s největší pravděpodobností v úplně jiném městě než já.

„Já jsem v Plzni,“ odpověděl a ve mně hrklo, protože já taky. Prozradit jsem mu to nechtěla, ale on to zřejmě nějak poznal, protože řekl, že by se se mnou chtěl hrozně rád sejít třeba jen tak u kafe. Ten člověk měl strašně příjemný podmanivý hlas a já se málem rozklepala, protože na tyhle typy chlapů mám slabost. Řekla jsem mu, že se s ním nemůžu bavit soukromě a snažila se vrátit hovor k obchodním záležitostem. Načež on odpověděl, že nechce nic jiného, než aby mě mohl vidět, a jestli si to s ním nesmím takhle domluvit, tak ať mu dám svoje soukromé telefonní číslo. Odmítla jsem, protože to se samozřejmě taky nesmí, poděkovala, rozloučila se a se srdcem až někde v krku ukončila hovor. A pak jsem mu, já husa, poslala s toho svého soukromého mobilu esemesku: „Jitka, do šesti dělám.“ Na víc jsem se nezmohla.

Jirka mi zavolal o půl sedmé, asi mě chtěl nechat taktně vydechnout po šichtě. Jenomže netušil, že já v té době nevím, kam dřív skočit. To telefonické otravování zákazníků teď dělám sice převážně z domova, ale jakmile skončím, musím se postarat o ty dva kluky, se kterými bydlím. O čtyřletého Mílu, na kterého jsem zbyla po rozvodu sama a o starého tátu, který je na vozíku. No nic, zkrátka jsem do toho telefonu byla ve spěchu na Jirku asi trochu protivná, ale on se nedal odradit a pozval mě na procházku po městě. V jednu chvíli dokonce zažertoval, že nám to asi neklapne, protože má jednu podmínku. Já si v duchu málem oddechla, že to budu mít nakonec jednodušší, nebudu muset zatěžovat nemocného tátu, aby mi ohlídal Mílu, a nebudu se stydět za svoje ne zrovna krásná kila navíc. Ale Jirka jen chtěl, abych mu slíbila, že mu na té procházce nebudu vnucovat ty naše firemní šunty, tak jsem se zasmála a domluvili jsme se na sobotní odpoledne.

„Chlapče, jestli chceš ženskou, tak ji dostaneš hned od začátku s plnou parádou, abys poznal, co všechno to obnáší,“ řekla jsem si trochu škodolibě, jakmile jsem vystřízlivěla ze šoku, že půjdu zas po létech na rande. A rozhodla se vzít malého Mílu s sebou, protože tím zabiju dvě mouchy jednou ranou. Jednak ušetřím tátu od toho hlídání, už tak to pro mě dělá dost často a je to pro něj náročné. A za druhé uvidím, jak na sebe budou kluci reagovat, což je pro mě hodně důležité, kdyby se náhodou chtělo nedej bože něco rozvinout.

No nic, nebudu vás už dlouho zdržovat, Jirka mě překvapil. Vůbec mu nevadilo, že místo prsaté načinčané kočky, kterou možná čekal, přišla přitloustlá věčně utahaná mamina s malým děckem. Courali jsme po Plzni několik hodin a já chvílemi žárlila, jak si kluci věnují jeden druhému a tváří, jako bych tam ani nebyla. Ale ne, to si dělám legraci, když už byl Míla z toho chození ucapkaný, Jirka si ho vzal na koně a říkal, ať si to město pěkně prohlídne z jeho dvoumetrové výšky. Nakonec mě Jirka pozval do cukrárny na kafe a Mílu na zmrzlinu, tam mě držel za ruku a naznačil, že jestli mě to telefonické otravování lidí opravdu štve, měl by pro mě něco lepšího.

Neprozradil co, ale viděla jsem, jak mě dokázal odhadnout a poznal ve mně tu dneska už vzácnou postaru vychovanou ženskou. Mámu, která by se tak ráda starala o rodinu, napoprvé jí to zkrachovalo a teď se místo toho musí živit tím mizerným telefonováním. Jirka říkal, jak se po létech chození rozešel s dívkou, která s ním kvůli své vlastní kariéře za žádnou cenu nechtěla mít dítě. Jestli mi Jirka chce nabídnout zrovna tohle, tak vám povím, že je to teda pěknej hazardér. Vždyť mě prakticky nezná, neví, že mám spoustu chyb a jaká dokážu být občas protivná. Ale zatím to má ten pacholek celkem dobré, protože ještě nejsem zdaleka rozhodnutá, jestli si s ním chci vůbec něco začít.

Moment, promiňte, malý Míla mi něco chce.

„Copak zlatíčko?“

„Ale to víš, že v sobotu zase půjdeme ven s tím bezvadným vysokým usměvavým strejdou...“

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  498
  •  | 
  • Páči sa:  779x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

SkryťZatvoriť reklamu