Opravdu jsem tak hloupá?

Písmo: A- | A+

Dost lidí si to o mně myslí, někteří mi to dávají najevo a pár mi jich dokonce otevřeně řeklo, abych se sebou konečně něco udělala. Jenomže oni nedokážou pochopit mou situaci a chtěla bych je vidět, jak by se zachovali v mé kůži.

Řeknu to narovinu, žiju se svým postiženým synem z prvního manželství u přítele, který mě nemá rád. Nebo se aspoň nechová tak, jak by se choval, kdyby mu na mně záleželo. Teď vás asi napadá otázka, proč se s tím svým klukem neseberu a neodstěhuju jinam, že jo? No, kdyby ono to bylo tak jednoduché. Nejsem tak nemožná, že bych si nedokázala sehnat jiné bydlení, v tom problém není. Průšvih je právě u toho mého syna.

Je mu dvanáct a má těžkou formu epilepsie. Už jsme absolvovali spoustu vyšetření u řady doktorů a v zásadě to vychází na dvě možnosti. Buď bude kluk brát silné léky, které téměř potlačí záchvaty, ale bude po nich tak zblblý, že nezvládne malou násobilku. Teda spíš utlumený než zblblý nebo jak bych to řekla. Ty prášky jsme už vystřídali několikery a jedny na něj měly až takové účinky, že se mi začal ve svém věku počůrávat. Stačí?

Nu a pak je tady ta druhá možnost. Tomu mému klukovi to totiž jinak docela pálí, když nebral tak silné léky, byl mezi prvními ve třídě a třeba takové jízdní řády dokázal odrecitovat zpaměti. Proč zrovna jízdní řády, k tomu se dostanu za chvilku. Jenomže právě tady platí jedna jednoduchá prokletá rovnice, čím slabší léky, tím častější a těžší záchvaty. A navíc mu ty záchvaty ničí mozek, takže pokud by je měl pořád, časem by byl úplně v háji. Teda chci říct inteligenčně někde na úrovni dvouletého dítěte ne-li hůř. A bohužel ani ty silné léky, které ho tolik utlumují, nedokážou ty záchvaty potlačit úplně, jen jsou po nich málokdy a v lehčí formě.

A jak to souvisí s tím mým přítelem, u kterého bydlíme? Mě má za služku, která mu udělá, co se po ní chce a které on pořád nadává, jaká je blbá a k ničemu. Tuhle mi dokonce řekl, že bych mu měla platit za to bydlení, to se přece v normálním vztahu nedělá nebo snad ano?

A proč teda od něj neodejdeme? Je to jednoduché, můj kluk na něm visí a on sám, jak je na mě zlý, tak s tím mým klukem si rozumí a bere ho jako parťáka, skoro snad jako by to byl jeho syn. On je strojvedoucí, jezdí na místních tratích, já netuším, jak to má s předpisy, ale někdy vezme kluka s sebou do řídící kabiny a pro oba je to obrovská zábava. Tak proto ty jízdní řády. Tohle bylo spíš dřív, pak měl kluk zase pár záchvatů, dostal silnější medikaci, ale přes to přese všechno ho pořád nějak drží nad vodou to, že se může kamarádit s mým přítelem. S tím chlapem, který to s ním umí, ale který přitom mě samotnou doslova drtí.

Před časem jsem od něj zkusila s klukem odejít, moje mamka mě přemlouvala, abychom se nastěhovali k ní. Tak jsem to prubla, ale bylo to v háji, máma je metrnice, s klukem to neumí, ten se bál a strašně se mi zhoršil. Takže jsem to vlastně celé podělala, s prosíkem se vrátila i se synem k příteli a tím pádem se vlastně ani nemůžu moc divit, že se ke mně chová ještě hůř než předtím.

Já vím, dost si za to můžu sama, ale nevidím jinou možnost, než to nechat tak, jak to je. Od přítele snášet všechno to poroučení a řeči, jak jsem k ničemu, být ráda, že mi kluka dokáže podržet a... A doufat v zázrak, třeba, že se mi časem podaří najít pro kluka ještě nějakou novou léčbu.

Mám jednu kamarádku, které to vždycky všechno vypovídám, ona mě vyslechne, pohladí mě po hlavě jako malou nešťastnou holku, ale pomoct mi nedokáže. Někdy mi přijde, že jsem už vůči ní otravná a lezu jí se svými nářky na nervy, ale jsem ráda, že ji mám. A děkuju ji, že má se mnou trpělivost, protože, když bych to vykládala svojí mamce, tak ta by mi akorát řekla, že starosti máme každý a musíme se s nimi umět prát. Jo, já vím, měla by pravdu...

No a teď jsem to vypovídala taky vám, tak promiňte, že jsem vás zdržela. Myslete se o mně, co chcete, třeba, že jsem fakt hloupá, ale hlavně mi držte palce, aby byl ten můj kluk lepší. Nebo aby se mi aspoň nehoršil před očima.

Skryť Zatvoriť reklamu