Zažertovala servírka v naší oblíbené cukrárně, kam jsme si toho dne skočili s Maruškou na obligátní posezení nad kávou a větrníkem. Byla to nějaká nová holčina, nikdy jsme ji tam neviděli, neznala nás, a tak si chtěla zkontrolovat naše údaje z tečky. Maruška po jejích slovech koukla na displej mobilu, dala si ruku před ústa se slovy: „ouch, promiňte, já se spletla,“ párkrát klikla a ukázala servírce svůj certifikát. Pak se tomu obě krátce zasmály, vyslovily naději, že tahle povinnost snad už brzy skončí, holčina přijala naši objednávku a odkvačila.
„Co se stalo, krasavice moje?“ Zeptal jsem se zvědavě své kamarádky a snažil se krotit oči, protože Maruška měla zas na sobě oblíbené světlé šaty se vzorem velkých květin, které tak neodolatelně obepínaly její zralou plnoštíhlou postavu. Stejně mám pocit, že mě jimi schválně provokuje. Maruška opět rozehrála krátkou etudu prstů na mobilu a pak mi ho přistrčila před oči se slovy: „Tohle Honzo, jen jsem maličko sáhla vedle a místo tečky spustila jinou aplikaci.“ Na displeji se ukázala houba. Hřib pravák jako vystřižený z atlasu, až se mi začaly sbíhat sliny.
„Nevěděl jsem, Maruško, že taky chodíš na houby, už se těším, až zase porostou...“ Okomentoval jsem celou událost a chtěl ještě dodat něco o bedlových řízkách, ale nebylo mi dáno. Moje společnice se naoko zaškaredila nad mou nejapnou poznámkou a skočila mi do řeči: „Tak za prvé, Honzo, co bych to byla za Češku, kdybych nesbírala houby! A za druhé, jestli chceš, povyprávím ti, jak to mám s tímhle národním sportem a s Frantou.“
Takové nabídce nešlo odolat, tak jsme si jen krátce srkli čerstvě donesené kávy, ochutnali větrníky a já se zaposlouchal do Maruščiných slov.
***
Honzo, já sbírám houby snad od tří let, naučili mě to maminka s tatínkem. Ještě jsem dávno neuměla číst, ale strašně ráda jsem listovala v atlase od stařičkýho Smotlachy a podle křížků, ixek a dalších značek bezpečně poznala, jaká houba je jedovatá, nejedlá nebo která se dá sníst. Jak jsme tu knížku brali do lesa a občas koumali, co je co, tak sama voněla po houbách a já ji měla radši než kdejaký leporela pro malý děcka.
„Marienko, nelez tam, poškrábeš se a budeš mít klíšťata,“ snažila se mě zarazit maminka před kdejakou houštinou mladých stromků, do které by se sama nedostala. Jenomže než to stačila doříct, já už byla uvnitř, prodírala se pod malými větvičkami, a to si piš, že jsem odtamtud pokaždé přinesla nějaký úlovek. Drobné šrámy jsem neřešila a klíšťata mi máma pokaždé vytahala, stejně jsem od nich nikdy nic nechytla a radovala se nad svými houbovými nálezy.
Jakmile jsme to donesli domů, tak jsem se s našima pustila do čištění a pokaždé mi bylo líto, když bylo něco červivého. Teď po létech se ti slavnostně přiznávám, že když to nebylo echt moc prolezlé, občas se mi to podařilo nakrájet a podstrčit mezi zdravé. Pokud se dělala hned smaženice nebo omáčka, tak to nevadilo, jenom jsme holt snědli víc proteinů, ale při sušení se pak naši divili, kde se tam vzalo tolik červíků.
Když jsem pak začala chodit s Frantou, tak ten kluk úplně zíral, cože to všechno strkám do košíku. Teda samozřejmě až potom, co jsme si odbyli to hlavní, kvůli čemu jsme do lesa vlastně šli. No, nekoukej na mě tak, Honzo, určitě jsi to dělal se Soňou taky a navíc jsem za to byla jednou vošklivě potrestaná. No, nevím, jestli po právu potrestaná nebo proti právu potrestaná, jen dodnes nechápu, proč ty lesní včely zaútočily akorát na mě a Franty si vůbec nevšímaly.
Ale abych to nezamluvila, Honzo, já na rozdíl od Franty nebyla jako ti paďouři, promiň, jestli seš taky takovéj, co sbíraj leda tak hříbky, bedly a možná ještě masáky. Naši mě za vydatné pomoci Smotlachova atlasu naučili sbírat všechno možné, od špiček, přes májovky, čirůvky, holubinky a kdovíco dalšího, o liškách a václavkách ani nemluvě. Pamatuju, jak jednou bylo málo hub, já měla absťák a udělala jsem si guláš z čechratek podvinutých, o kterých se přeli i odborníci, jestli se dají jíst nebo ne. Tak jsem je radši spořádala sama a nic mi po nich nebylo, jen maličko těžko od žaludku, ale to se nepočítá. Netvrdím, že byly zrovna vynikající, chutnaly po vyjetým oleji a naštěstí to bylo ještě před Frantou, takže mě neprudil, cože to konzumuju.
„Marie, ty mě chceš otrávit? Vždyť tohle je muchomůrka hlízovitá, naše nejjedovatější houba,“ vykulil Franta oči, když se mi podíval do košíku, a tu skvělou chutnou holubinku zelenou nekompromisně vyhodil. Takhle to dělal pokaždé, když se mu nějaká houba nezdála a zvlášť měl spadeno na ty, co mají pod kloboukem lístečky místo trubiček. Z těch mi toleroval leda tak žampióny a taky bedly, i když u nich mrmlal, že existují i jedovaté druhy a špatně se poznají od těch jedlých. Honzo, na Frantu byl i Smotlachův atlas krátkej, tak jsem to radši časem vzdala a s krvácejícím srdcem po Frantově boku v lese míjela všechny ty lišky, holubinky zelené, fialové a některé červené, a o nezaměnitelné chuti čirůvek jsem si mohla nechat leda tak znát.
A tohle, Honzo, tuhle houbovou aplikaci (Maruška mi výhrůžně zamávala mobilem před nosem), jsem si stáhla s nadějí, že Frantu konečně přesvědčím, že se dají jíst i jiní krasavci než jenom ty jeho nudný hříbky. Jenomže nakonec se ukázalo, že tahle houbová aplikace je mi leda tak na houby. Letos na dovolené jsem na jedné krásné lesní mýtině, porostlé oroseným mechem a zalité šikmými ranními slunečními paprsky objevila kolonii nádherných muchomůrek šedivek. Franta nad nimi zakroutil hlavou, že to teda jako rozhodně ne, ale já si byla jistá, vždyť jsem jich jako holka snědla snad metrák. Vytáhla jsem mobil, namířila na nejukázkovější šedivku a těšila se, jak Frantu usadím. Jenomže apka se dlouze zamyslela a pak bez nejmenšího studu vynesla lživý rozsudek, že to sice jako možná je muchomůrka šedivka, ale možná taky muchomůrka tygrovaná, která je jedovatá a která se rozhodně nedoporučuje sbírat, natož jíst.
„Vidíš, Maruško, vidíš. Tohle je moderní technika, která pracuje na základě nejprověřenějších poznatků a porovnává s miliony vzorků, té můžeš věřit, rozhodně ty houby neber.“ Triumfoval Franta nad verdiktem apky a trochu to přihrál, aby zdůraznil, že měl ohledně výběru hub odevždy pravdu. A já, Honzo, já byla nešťastná, že ty skvosty musím nechat sežrat červům a měla obrovskou chuť ten mobil i s jeho slavnou apkou na místě rozšlapat. Jenomže by to stejně nešlo, protože by se akorát zabořil do toho krásnýho mechu.
A teď mi, Honzo, pověz, cos chtěl říct o těch smažených bedlách, promiň, že jsem ti prve skočila do řeči, ale já se prostě musela vypovídat.
***
Maruška zmlkla, dopila zbytek kávy a tázavě na mě upřela své hluboké hnědé oči. „Ale nic, Maruško,“ odpověděl jsem poněkud nepřipravený, „chci jen říct, že bych si někdy rád pochutnal na tvých houbových řízkách a zdaleka by nemusely být jen z těch obligátních bedel.“
„To věřím,“ řekla Maruška napůl potěšeně a napůl zamyšleně,“ ale bedly teď nerostou. Pak ji něco napadlo, zajiskřila očima a pokračovala: „Ale víš co, hned teďka koupím tácek žampionů, obalím je, usmažím a dáme si je s Frantou k večeři. Není to sice ono, ale on je má rád a aspoň bude mít jistotu, že se tím jídlem neotráví. A tobě, Honzo, příště přinesu skleničku nakládaných lišek, abys z toho taky něco měl, když už jsem tě tu potrápila svým babským povídáním.“
