Stalo se předloni na Štědrý den a já od té doby na tenhle zážitek vzpomínám o každých Vánocích.
Se starší dcerou, žijící daleko v horách, jsme oslavili Vánoce již pár dní s předstihem a na Štědrý večer nás svou návštěvou potěšila dcera mladší. Stromeček byl již dávno ozdobený, dárky prozatím poschovávané různě po domku, bramborový salát připravený již od včerejška, aby se patřičně rozležel. Před klasickým kaprem tentokrát dostaly přednost vepřové řízky, které se právě smažily na sporáku, u vyzdobeného stolu byla prostřena čtyři místa. V duchu té dávné tradice tedy jedno navíc.
A pak se najednou objevil. V rozporu se slušným vychováním nepřišel dveřmi z ulice, ale vzal to zadem, přes zahrady v sousedství. Ačkoli jsme ho zvali dál, neměl dost odvahy vstoupit dovnitř a zasednout s námi ke stolu, odvážil se jen na terasu. Bezdomovec to zřejmě nebyl, byl vkusně upravený a hlady zjevně netrpěl. Dlouho se u nás nezdržel, svou přítomností nás potěšil jen malou chviličku, pouhých minutek pár. Pohoštění sice neodmítl, ale byl skromný, vzal za vděk odřezkem z řízku, zbytkem vajíčka z trojobalu a večeří, kterou nedojedla naše Linda. Pak už se na nás jen krátce usmál a rázem se změnil v mizící mourovatý stín s bílými ponožkami na tlapkách, probleskujícími večerní tmou.
