„Jenže nestíhám, on se má zítra odpoledne vrátit a bylo by trapný, kdybych to do tý doby neměla hotový.“
Maruška se mi ozvala jednoho letního pátečního večera a já jí na to kývnul. Dobré kamarádce se taková prosba neodmítá, a tak jsme se domluvili, že k ní dorazím v sobotu o sedmé ráno.
Druhého dne mě Maruška přivítala silným turkem a svou neodolatelnou mramorovou bábovkou. A taky rozmalovaným obývákem, v jehož prostředku trůnily k sobě sražené kusy nábytku, pokryté igelitem. Ta holka je vážně pašák, nejen, že si dokázala všechno parádně připravit, ale už to dokonce měla celé prakticky hotové. Zbýval jen strop, na který nedosáhla a drobné opravy okolo oken, dveří a podobně, aby to bylo hezky pintlich.
Zmizel jsem na chvilku do koupelny a nahodil pracovní mundúr, který se skládal ze starého trika a kraťasů. Nu, spíš z trenek s maličko prodlouženými nohavicemi, aby se daly nosit naostro a nebylo to neslušné. Obojí neslo pestrobarevné stopy mnoha předchozích malování a zároveň se téměř rozpadalo svou letitostí.
„Maruško, tak já se pustím do toho stropu, kde máš štafle?“ Byl jsem plný pracovního elánu.
„Honzo, štafle nemám, my to děláme z týhle židle.“ Maruška ukázala na cosi, co zřejmě bylo před mnoha desetiletími noblesním kouskem nábytku. Úzká vysoká židle s nějakými zbytky ozdobného čalounění a s rohy, jimiž byly zakončené obě horní strany opěradla.
No nic, člověk se musí spokojit s málem, a tak jsem s barvou a malířskou štětkou na tu židli vyskočil tak svižně, jak jen mi to brzká ranní hodina dovolovala. Tomu stařičkému kusu nábytku, který zjevně zažil lepší časy, se to pranic nelíbilo. Výhružně pode mnou zavrzal a varovně se zhoupl ze strany na stranu.
Pracovalo se mi děsně fajn. Bodejť by ne, když jsem se přitom hezky z výšky mohl kochat pohledem na Marušku, jak se s malým štětečkem činí u těch titěrností okolo dveří a oken. Měla na sobě volné letní šaty, které zdůrazňovaly její plnoštíhlou zralou postavu. Dávala si při práci záležet, stále se různě předkláněla, otáčela, shýbala a zase narovnávala, takže na jednotvárnost výhledu na její kypré zaobliny jsem si opravdu nemohl stěžovat.
Najednou se Maruška narovnala: „Dostala jsem žízeň, v lednici mám desítku, dáš si se mnou?“ Ten malý bílý flíček barvy na nose jí náramně slušel.
„Počkej moment, už to budu mít hotový.“ Zbývaly mi už jen asi dva tahy štětkou přesně uprostřed nad sraženým nábytkem. Nemohl jsem tam pořádně dosáhnout, a tak jsem namočil štětku do barvy, lehce se přidržel igelitu na rohu skříně a natáhl se, co nejvíc to šlo. Jenomže ta stará dobrá židle už toho měla opravdu dost, jedna vetchá rohatá noha se jí odlomila od sedáku a já se poroučel na zem.
Židle se zřejmě rozhodla, že mi tu drzost pořádně osladí. Cestou na zem mi strčila poslední zdravou rohatou nohu pod ty trenky, co mají prodloužené nohavice, aby se mohly nosit naostro. Ozval se zvuk trhající se zpuchřelé látky, na jednu stranu letěla štětka, na druhou já a trenky k mým kotníkům.
Ještě za letu mi prošlo hlavou, že jsem tady teď nahý před ženskou, která se mi strašně líbí, se kterou občas hráváme hru na oťukávanou, ale oba přitom víme, že spolu nebudeme nic mít. Prostě by se to nehodilo, protože máme své partnery a navíc jsme kamarádi už bůhvíkolik let. Zkrátka jsem se v tom pádu ze židle před Maruškou zastyděl, až jsem zapomněl zkusit aspoň trochu koordinovat přistání. A tak jsem hezky z výšky rozkročmo dosedl na opěradlo igelitem zakrytého křesla.
Pánové tenhle pocit znají, dámy si ho mohou jen domýšlet. Zřejmě jsem musel zařvat jak tur, to si moc nepamatuju. Vím jen, že jsem se zkroutil na tom zaigelitovaném křesle a Maruška, nemaruška, oběma rukama jsem se chytil tam - no však víte kde.
„Honzo, proboha, jsi v pořádku?“ V tu chvíli si ta dobrá žena zřejmě vzpomněla na svůj několikatýdenní zdravotnický kurz, který absolvovala dávno v mládí. V obličeji byla skoro tak bílá jako ten rozkošný flíček od barvy na nose, trochu se třásla a rozběhla se ke mně: „Člověče, ukaž, do smrti bych si vyčítala, kdyby ses kvůli mýmu blbýmu malování tam dole nějak poškodil.“
Snad mě vypjatost chvíle a náhlá prudká bolest omluví, prostě jsem dal ruce pryč ze svého klína a ukázal. Maruška krátce koukla, zřejmě nezjistila žádnou zjevnou závadu na mém zařízení a trochu si oddychla. Pak jí musela dojít ta naše letitá hra na oťukávanou, možná si vzpomněla na svého Frantu a moji Soňu. A jak byla prve bílá, najednou celá zrudla: „Honzo, prosím tě, promiň, já tě nechtěla očumovat, jen jsem dostala strach, jestli sis něco neudělal.
Moje přistávací plocha na opěradle křesla byla naštěstí polstrovaná, takže už jsem se dokázal i poněkud šišatě usmát a říct, že je to v pohodě. A vzít si kraťasy, co jsem v nich ráno přišel, které byly celkem zánovní a žádné náhlé roztržení u nich nehrozilo.
Pak už zbývalo jenom uklidit bordel po malování a porazit tu vychlazenou desítku, která na nás čekala v lednici. Pro jistotu jsme ji s Maruškou vypodložili jedním panáčkem toho černého šviháka, který kudy teče, tudy léčí. To víte, takové pořádné leknutí je potřeba z preventivních důvodů maličko zapít.
Později mi Maruška prozradila, jak jí Franta po návratu s teambuildingu řekl, že se do toho malování chtěl pustit hned příští víkend. Ty dvě poslední šmouhy na stropě dodělal sám a prý si do mě za tu rozbitou židli chystá pořádně rýpnout.
PS: S Maruškou jsme se domluvili, že o tom mém soukromém striptýzu s tanečkem na starobylé židli raději pomlčíme. A tak vás prosím, pokud potkáte Soňu nebo Frantu, nic jim neříkejte. Mohli by si myslet, že jsme tam při tom malování pořádali bůhvíjaké orgie.
