Onoho zimního večera jsme se v pohodové náladě vraceli z předvánočního posezení s přáteli. Atmosféra pražského Tylova náměstí před desátou hodinou večerní však už tak pohodová nebyla. Na rohu před KFC vyřvávala kapela a řečnil řečník. Namísto klidných koled jakási nelibozvučná hudba, doprovázená nikoli vlídným kázáním, ale náboženskou agitací. „Dobrý večer, mám pro vás dárek,“ oslovil nás jeden z náhončích. S díky jsme odmítli, ta sekta nám nestála ani za krátké zdržení.
O kousek dál nám zkřížil cestu do metra týpek. Vlastně ji křížil většině procházejících, směr jeho kroků určovaly vrávorající nohy. Nu, a když už byl u nás, chtěl si říct o drobák, ale dost špatně artikuloval. Vyhnuli jsme se mu velikým obloukem.
Dole na nástupišti čekalo celkem dost lidí, našli jsme si volnější místo vedle človíčka se psem. Mladý, tak třicetiletý pán, dost ošuntělý, ale čistý a střízlivý. Nejdřív si nás ani nevšiml, zabýval se svým psem, na obou byla vidět radost, že mají jeden druhého. Otočil se na nás, spíš než by žebral, vyprávěl o svém čtyřnohém společníkovi. Roztomilá směs labradora a jezevčíka, jednooký veselý zachráněnec, přesně takový, který svého parťáka nikdy nezradí. Manželka mu dala dvacku a já přidal druhou, jakože „pro psa.“ Od psů jsme přešli na kočky, prý též před časem jednu měl. Bylo znát, že je potěšený, když se s ním konečně někdo normálně baví o věcech, které jsou mu blízké.
„A náhubeček by nebyl?“ Ozval se povýšeně jeden ze skupinky čtyř čerstvě příchozích mladých frajírků. Takových těch klasických, kteří všemožným způsobem informují svoje okolí, že jim patří celý svět. Človíček se psem mlčel, frajírek pokračoval: „Tak odsud hezky pěkně vypadneme, ano?“ Šest nohou se dalo na ústup, beze slova, bez štěknutí.
Samozřejmě, že byl v právu, pes bez košíku do metra nepatří. Když jsem se frajírka zeptal, jestli je nějaký kontrolor, odpověděl, že není, že takhle ho může vykázat kdokoli. Přepravní řády po nocích nestuduji, a tak nevím, možná měl pravdu. Ale přesto mi toho človíčka bylo líto, a tak jsem oponoval, že se přece nic nestalo. „Ale mohlo by se stát,“ slyšel jsem odpověď. Ano, mohlo by, napadlo mě, kdyby tomu psovi třeba ten vrávorající ožrala seshora šlápl na ocas, mohl by se dočkat kousnutí. Nebo potvůrky blešky. „Nojo, ale co vy víte, i já bych vás mohl kousnout, když nemám náhubek,“ dovolil jsem si malý žertík na závěr. Pak přijelo metro a celá epizoda skončila.
Vlastně měla ještě drobnou dohru. „To jsou přesně ti týpkové, kteří si potřebují zvyšovat sebevědomí za každou cenu.“ Pravil jsem cestou své drahé. Snad mi promine, když zde odcituji její odpověď: „Tak proč si ho nejdou zvyšovat někam do bordelu?“ „Protože se bojí, že tam by jim to tam nemuselo stoupnout,“ odpověděl jsem a měl jsem na mysli samozřejmě to sebevědomí.
Co dodat závěrem? Snad jen to, že pes bez náhubku byl i se svým majitelem po právu vykázán. Ale mohlo se to stát bez okázalého pohrdání a zdůrazňování pocitu vlastní nadřazenosti. Aspoň bez zbytečných emocí, když už ne s trochou lidskosti. Ale možná jsem byl naivní a zblblý tou pohodovou předvánoční náladou z večerního posezení s přáteli.
