jakou dokázala uvařit jedině jeho jihočeská babička. Trávil u ní posledních pár týdnů prázdnin před návratem do školky v Praze.
Předešlého dne vyvrcholila vlna veder, v noci se přehnala bouřka a teď bylo dusné ráno, které se v podhůří Šumavy objevuje jen párkrát do roka. Byl pátek, večer přijedou Petříkovi rodiče a hned v neděli si ho odvezou do Prahy.
„Půjdeme, Petříku, to víš, že půjdeme,“ odpověděla babička po krátkém zamyšlení. V poslední době špatně snášela horké počasí, noční bouřka jí žádné velké uvolnění nepřinesla a ani teď ráno se necítila zrovna v nejlepší kondici. Jenomže co by pro svého vnuka neudělala, byla šťastná, že ho u ní dcera s manželem nechali na posledních prázdninových čtrnáct dní a dobře věděla, jakou mu tou kulajdou z čerstvých hub udělá radost. A nejenom jemu, dcera ji má též ráda a zeťák se po ní může pokaždé přímo utlouct. Uvaří ji Petříkovým rodičům na uvítanou a už teď se těší, jak se její strávníci budou olizovat až za ušima.
Po lesní cestě vystoupali do mírného kopce nad vsí, v košíku měli zatím jen pár babek a zamířili k palouku, na jehož okraji měli své tajné místečko. Vždycky tam něco našli, když ne praváky nebo křemenáče, tak aspoň poddubáky.
„Prolez to támhle vpravo, a pak se podívej i na druhou stranu, Petříku, já si musím na chvilku odpočinout.“ Slunce se rychle šplhalo vzhůru po obloze, v lese se udělalo parno a babičce nebylo dobře. Cestou do kopce se zadýchala, rozbušilo se jí srdce a začala ji bolet hlava. Věřila, že jí to za chvilku přejde, a tak usedla na pařez ve stínu na okraji palouku, upila trochu vody z láhve, kterou vzala s sebou a pozorovala Petříka, jak se protahuje mlázím.
„Babí, koukej, co jsem našel,“ vylezl Petřík z mlází a v obou drobných ručkách hrdě třímal po obrovském pravém hřibu. „Babí, ty spíš? Babí, probuď se!“ Petříkova prarodička ležela v mechu vedle pařezu, nereagovala na jeho volání a neprobudila se, ani když jí zatřásl ramenem. Kluk se vylekal. „Tohle přece není normální spánek,“ jeho dětský mozek přemýšlel ostošest, „při spaní má člověk zavřené oči a není tak divně zkroucený.“ „Babičko, je ti dobře?“ Zkusil to znovu, ale babička se nepohnula ani tentokrát a jeho zachvátil opravdový strach.
Petříkův zrak padl na kapsu babiččiných šatů a napadlo ho, že tam mívá telefon. Zavolá mamince, ta přece všechno vyřeší, vždyť jí volává z babiččina mobilu každý večer. Tak honem a nepoplést to.
„Je nám líto, ale volaný účastník není dostupný,“ ozvalo se z přístroje. Petřík si vzpomněl, že mamince nemůže volat do práce, protože prodává v obchodě v podzemním patře, kde není signál, vždyť tam s ní několikrát byl. Nedovolal se ani tatínka, ten měl operační den na veterině, to si pokaždé telefon vypíná.
Pak si konečně vzpomněl. „Péťo, kdyby bylo nejhůř a nikdo ti nemohl pomoct,“ kladli mu rodiče na srdce, hned jak se naučil poznat první číslice, „vem mobil a vyťukej jedničku, jedničku a dvojku, to je tísňové volání. A pak, aby to pochopil, mu dlouze vysvětlovali, že když tam někdo zavolá, pošlou mu hasiče, aby uhasili požár, doktora, aby někoho zachránil a tak dál.
„Dobrý den, babička leží na mechu, má pootevřené oči, ale nemůžu ji probudit,“ vychrlil ze sebe Péťa, jakmile se mu ozvala operátorka linky sto dvanáct.
„Dítě. A pořádně vyděšené. Hlavně ho uklidnit, aby nezačalo zmatkovat,“ pomyslela si operátorka Magda. Vzpomněla na své čtyři děti, které vychovala a na to, jak se je naučila uklidnit v kritických situacích. S tímhle klukem to přece musí zvládnout. Byla vstřícná a věcná, klidným hlasem dávala Petříkovi pokyny, co má dělat, kladla mu otázky, o nichž odhadla, že je dokáže zodpovědět a několikrát mu zopakovala, že to dobře dopadne, i když si tím sama nemohla být jistá.
Řekla mu, jak zjistit, jestli jeho babičce tluče srdce a jestli dýchá, ač dlouholetá profesionálka, sama měla obrovskou radost, když jí odpověděl, že ano, i když dech byl slabý a srdce tlouklo nepravidelně. Byla vděčná, že pomocí nového systému může určit GPS souřadnice volajícího a řekla Petříkovi, že za nimi posílá vrtulník záchranné služby. Posádku upozornila, že je tam čeká malé dítě u ženy v bezvědomí a požádala je, aby byli vůči tomu klukovi maximálně vstřícní.
Pak už to šlo ráz na ráz, vrtulník zanedlouho dosedl doprostřed palouku, doktor vyslovil podezření na infarkt a poskytl babičce prvotní ošetření. Naložili ji na nosítka, Petříka vzali s sebou a vzlétli směr špitál. Letecký záchranář si půjčil od kluka babiččin mobil, znovu zkusil zavolat jeho rodičům, a když se mu to nepodařilo, oběma poslal SMS zprávu se stručným popisem situace a s adresou nemocnice, kam s babičkou letí.
***
Tohle všechno se odehrálo před necelým rokem. Petříkovi rodiče tehdy dostali obrovský strach o babičku, když si přečetli esemesku od leteckého záchranáře. Sedli do auta a s obavami vyrazili do špitálu. Petříka nalezli vylekaného a uplakaného na sesterně, teprve tam mu doopravdy došlo, co se vlastně stalo a strašně se bál, aby jeho milovaná babička neumřela. Nic mu nepomohla konejšivá slova přítomné sestřičky, trochu se zklidnil až v maminčině náručí.
K babičce se však nedostali, službu konající doktor jim na ni dovolil pouze krátce nahlédnout skrz prosklené dveře pokoje jednotky intenzivní péče. Spatřili ji napojenou na přístrojích a vyslechli si potvrzenou diagnózu infarktu myokardu s prognózou nutné operace.
Po voperování srdečního bypassu a po dlouhé léčbě to s babičkou dobře dopadlo, personál nemocnice odvedl skvělou práci a její tělesná kondice přispěla k tomu, že se nakonec celá srdeční příhoda obešla bez trvalých následků. Tedy pokud nepočítáme léky, které babička musí od té doby užívat už napořád a které jí umožňují normálně žít.
Nu a Petřík? Ten je za hrdinu, rodiče o něm bez nadsázky tvrdí, že svou duchapřítomností a na svůj věk nečekaně dospělým chováním v kritické situaci zachránil babičce život. Leč on sám to teď s odstupem času tak nevnímá a říká, že to by přece udělal každý.
Je začátek července a po prázdninách čeká Petříka první třída. Těší se, ale zrovna teď si užívá pobytu u babičky. V neděli večer rodiče odjedou do Prahy a on s ní zůstane zase sám stejně jako loni na konci srpna. Hned v pondělí vyrazí do lesa, půjdou nasbírat houby na kulajdu na své oblíbené místo v mlází u palouku. Ten malý klučina moc dobře ví, že na svou prarodičku musí dávat velký pozor, aby se jí nic nestalo. Na babičku Anežku, která na svého malého vnuka nedá dopustit a přemýšlí, kolikery prázdniny se o něj ještě bude schopná starat včetně toho chození na houby a vaření jeho oblíbené kulajdy.
