S ním, pětatřicetiletým bouřlivákem, který si nevázaně užívá života a který to na svou o deset let starší kolegyni před časem taky zlehka zkusil. Spíš „ze sportu,“ s úspěchem tehdy moc nepočítal, však taky hned dostal košem a šel o dům dál. Ale možná právě díky tomuhle jeho pokusu a jejímu neuraženému odmítnutí mezi nimi vznikl takový zvláštní vztah. Kamarádství, ve kterém si on dobíral její nepřístupnost a ona jeho věčné proutnictví. Dokázali se spolu zvesela pošťouchnout, aby si spravili náladu, když je třeba naštval šéf, ale uměli si i navzájem pomoct, pokud se objevil nějaký problém.
„Tak jo, Blani, pro tebe si udělám čas vždycky, teda jestli mi dáš přednost před manželem. Co třeba zejtra po práci?“
Vděčně kývla, rychle se sebrala a odešla. Už nějaký čas postrádal její suchý věcný humor, připadala mu zamlklá, jakoby bez života. Nevěděl, co má od zítřejšího setkání čekat.
Další den byl plný práce, ráno se stačili jen krátce pozdravit, když na sebe náhodou narazili v kuchyňce při vaření kávy. V pět hodin se pro ni stavil a vyrazili.
***
Usedli proti sobě na široké lavice v zadní místnosti bez oken, osvětlené jen slabou září malých lampiček na stěnách. Schovali se do posledního odděleného boxu a objednali dvoudecky červeného vína. Brebentila jak malá holčička o všem možném, skoro ho ani nepustila ke slovu. Poznal, že se přemáhá, že její veselí je strojené. Jako by se bála začít hovořit o tom, proč ho sem vytáhla. Vypadla z role, kterou obvykle hrála v jejich zvláštním kamarádství, a on najednou nevěděl, co s tím.
„Blanko, co se děje, stalo se něco?“ Rozčísnul proud jejích slov a skočil jí do řeči s naléhavou otázkou.
Zmlkla. Upřela na něj oči, pod jejíž hladinou veselí zahlédl na dně smutek. Dlouze se napila vína a odložila prázdnou sklenku: „Objednej ještě po dvojce a pak ti to řeknu.“
I on vypadl ze svého partu a otevřel noty, dle nichž byl zvyklý hrát ženám vábivé tóny. Na moment zapomněl na její dávné odmítnutí, přesedl si na druhou lavici, aby jí byl blíž a položil jí ruku na ruku.
„Miluju svého manžela a nechci mu ublížit, nevím, co mám dělat.“ Řekla smutně, ale ruku neodtáhla.
Stále uvažoval podle svých not a nedokázal si její reakci vysvětlit. Kdyby ho chtěla, tohle by neřekla. Kdyby ho nechtěla, nevylákala by ho sem a teď by se od něj odtáhla. A tak to zkusil: „Ale vždyť tvůj manžel se nic nedozví, pojď ke mně blíž.“
Až teď se odtáhla a znova se mu podívala do očí: „Jirko, ty mi vůbec nerozumíš, nevytáhla jsem tě sem proto, abych si s tebou něco začala. Já mám svého manžela opravdu ráda, jenom se strašně bojím, že...“
Nerozuměl tomu, naštvalo ho to, neudržel se a přerušil ji: „Když ho tak miluješ, tak mi tu nebreč na rameni a běž to vykládat jemu.“
„Nojo, ale to bych mu taky musela říct i to druhý!“
„Co druhý, Blani? Ježíšmarjá promiň, že jsem po tobě... na tebe vyjel.“ Řekl už daleko jemnějším tónem. Strašně rád by vzal svá slova zpátky, ale nešlo to. Začal tušit malér.
„No to, že nejspíš umřu, mám zhoubnej nádor. Objevili mi ho na mamografu a teď potvrdili při dalším vyšetření. Pochop, Jirko, že mu to nemůžu říct, vždyť by se kvůli mně utrápil. A nelituj mě, prosím tebe, to fakt zrovna teď nepotřebuju.“
„Cože?“ Byl v šoku. Neuměl pochopit, že by tahle jeho vždycky tak sebejistá kamarádka mohla najednou nebýt. A už vůbec nechápal, proč víc než vlastní zdravotní stav ji trápí, že tím raní někoho jiného.
V mžiku zahodil své svůdcovské noty a snažil se začít řešit obtížně řešitelné: „Blanko, to je hrozný, jakou máš šanci?“
„Já nevím, v tomhle doktorům moc nevěřím, oni se snaží často člověka chlácholit. Proboha, nedovedu si představit, co s manželem bude, jestli to nepřežiju.“
Jirka Blančina manžela trochu znal a věděl, že je to chlap, na kterého je spolehnutí a který se jen tak nedá. Bylo mu jasné, že ji teď musí přesvědčit: „Blanko, ty mu to musíš říct. Tady jde především o tebe a jedině, když to bude vědět, tak ti bude moct pomáhat, než se z toho dostaneš. On je něco jako tvoje druhá polovina a jestli mu to neřekneš ty, povím mu to sám.“
„To bys byl vážně takovej podrazák? Myslela jsem si o tobě, že seš kamarád.“ Vylítla po něm.
„Ale, kdepak, neřeknu,“ pokusil se trochu odlehčit situaci. „To byl jen blbej fór, promiň. Ale jedno je jasný, Blanko, zapiš si za uši, že do tebe budu každej den hučet tak dlouho, dokud to neuděláš sama. Bude pro vás pro oba lepší, když na to budete dva. A nakonec to dobře dopadne, tomu věř, vidím ti to v očích.“
Dopili a rozloučili se.
Váhala, byla nalomená. Energie, kterou jí svou rozhodností dodal Jirka ve chvíli, když pochopil, oč jde, ji nakopla. Dodala jí impuls k přemýšlení a k boji nejen se svou nemocí. Ještě téhož večera měla s manželem dlouhý rozhovor.
Zato Jirku přepadla smutná nálada. Stále si trochu vyčítal, že po Blance na začátku podvečera tak nešťastně vyjel, ale daleko víc ho trápilo, že by o ni mohl přijít. O ženskou, se kterou sice nikdy nic neměl, ale kterou měl kupodivu možná radši, než všechny své dosavadní postelové lásky. Nemohl usnout a až po půlnoci mu trochu zvedla náladu esemaska:
„Jirko, měl jsi pravdu, celé jsem to manželovi vyklopila a je to tak asi lepší. Díky moc, B.“
***
Tenhle osudový rozhovor proběhl zhruba před osmi léty. Blanka si s podporou svého manžela prošla zdlouhavou a náročnou léčbou, při které přišla o velkou část levého ňadra. Uzdravila se, časem podstoupila plastickou operaci a na Jirkovo občasné popíchnutí odpovídá se smíchem: „Neukážu, ale věř mi, že ten rozdíl nepozná ani můj manžel.“
Zhruba před týdnem byla na pravidelné kontrole a jak manželovi, tak i Jirkovi se pochlubila zprávou, na jejímž konci bylo napsáno: „Bez nálezu.“ S razítkem a s nečitelným doktorským podpisem.
