A také na druhou o něco větší pihu, která zdobí její pravý stydký pysk. Obou znamének jsem si všiml, když jsem s ní souložil za úhradu, podobně jako stovky jejích dalších zákazníků.
S úctou, Váš neznámý přítel
Marek v první chvíli nevěděl, jestli je víc šokovaný z obsahu nebo z ironicky vyznívající slušné formy mailu, který mu přišel z nicneříkající adresy. Kdyby to bylo plné sprosťáren, snáz by to s gustem vymazal. Nejhorší však bylo, že s těmi mateřskými znaménky měl pisatel pravdu. Kdo by mohl jeho drahou Renátu tak intimně znát? Tu ženu, se kterou žije už druhým rokem a která je na rozdíl od jeho bývalky tak skvělá. Vždyť má oči jen pro něj a dělá mu pomyšlení, o jakém by se mohlo leckomu jen zdát. A se kterou navíc čeká dítě. Kdo to mohl napsat? Bývalý manžel? Nějaká žena, která si toho všimla někde ve společných sprchách? A proč?
V Renátině minulosti bylo jedno údobí, o kterém Marek nic nevěděl. Věděl jen to, že už byla jednou vdaná a po odchodu manžela se podle svých slov „protloukala, jak život dal.“ Prý střídala místa, jednou někde uklízela, podruhé dělala ve skladové hale, jindy jako servírka po různých hospodách. V jedné takové ji tehdy Marek poznal a pomohl jí najít lepší místo v administrativě, kde pracuje dodnes.
„Proboha, jestli je to pravda, tak já se tahám s bývalou prostitutkou a dokonce s ní budu mít dítě. Bůhví, jestli to občas nedělá za mými zády i dnes. Je to dítě vůbec moje?“ Marek se trápil. Nedokázal si představit, že ta, která si ho hýčká jako v bavlnce, by mohla být něčeho takového vůbec schopná. A hlavně nevěděl, co má dělat. Otevřeně se jí zeptat mu přišlo hloupé. Měl ji rád a rozhodně ji nechtěl opustit jen kvůli nepotvrzenému podezření. Renáta to na něm pochopitelně poznala a začala se ptát, co se děje.
„Reni, podívej se, co mi přišlo, viď, že to není pravda?“ Marek její starostlivé vyzvídání dlouho nevydržel a ten anonymní mail jí ukázal.
Renátě se před očima podruhé v životě zhroutil svět. Poprvé se tak stalo, když od ní odešel Zdeněk a zanechal po sobě dluh z herních automatů. Netrvalo dlouho a přihlásili se věřitelé. Těm dvěma hromotlukům s východním přízvukem dala všechny své úspory, ale bylo to málo. Vyhrožovali jí, že jestli pěkně rychle nezačne splácet zbytek, tak s ní bude amen. Neměla kde vzít, plat uklízečky na takové peníze zdaleka nestačil. A tak začalo nejhorší období jejího života.
Dělala na privátě, musela do postele s každým, kdo jí zavolal nebo na ní ukázal prstem. Šéfové alkoholičce odevzdávala půlku vydělaných peněz. Aby dokázala splácet svůj dluh, musela kývnout na praktiky, které se jí hnusily už jen z pomyšlení a ani teď ve vzpomínkách nechtěla zacházet do detailů. Ale přežila, po několika létech byl dluh splacen a ona s tím mohla seknout. Tehdy si myslela, že už nikdy v životě nedokáže navázat normální vztah s nějakým chlapem.
Ale pak přišel Marek. Jemný a citlivý člověk, u něhož poznala, že to s ní myslí poctivě a časem vycítila, že ji má rád. Neprozradila mu tu chmurnou kapitolu svého života, bála se, že by od ní odešel. Doufala, že se to nikdy nedozví. Začala tomu věřit a kývla na dítě, po kterém on tolik toužil. A ona taky. Jenomže pak přišel ten osudný večírek v Markově podniku, na který byli pozváni i partneři zaměstnanců.
Poznala ho hned při představování. Takový úlisný skrček, o němž ji Marek povídal, jaký je to budižkničemu a pěkný podrazák. Byl to Renátin snad nejhorší bývalý klient. Tehdy po ní chtěl SM praktiky a pokaždé se smál, když jí s gustem ubližoval. A teď na večírku se k ní v nestřeženém okamžiku přitočil se slovy: „Tak co, chudinko, nechceš si zase zadovádět?“ Poslala ho do háje, ale dostala strach. Bála se oprávněně.
***
Teď Renáta stála za Markovou židlí a vzpamatovávala se z mailu, který jí ukázal. Nemělo cenu zapírat, musí mu hned všechno vyklopit. Buď pochopí a přijme ji i s její minulostí nebo se obrátí proti ní. Pak jí nezbyde, než od něj odejít i s jejich nenarozeným dítětem.
„Marku, vypni to, prosím. Pojď, sedneme si spolu pohodlně do křesla, dáme si kávu a jí ti budu vyprávět pohádku o jedné nehodné holčičce.“
Uvolnila se. Věděla, že se musí pokusit udělat vše pro záchranu vztahu, ale byla překvapivě klidná. Řekla mu všechno. Vyprávěla, jak její bývalý manžel tajně hrál automaty a teprve, když najednou zmizel, tak poznala, jak ji zadlužil. Povídala mu o práci na privátě, o tom jak musela chodit se zákazníky na pokoj. Zmínila se i o Markovu kolegovi, v němž na večírku poznala svého nejhoršího klienta. Marek jí nepřerušoval, na nic se neptal, jen poslouchal a tiše zíral. Pokračovala tím, jak byla ráda, když to všechno skončilo, ale bála se, že už nikdy nedokáže normálně žít. Jak byla nakonec šťastná, když poznala Marka a ze strachu se před ním snažila všechno utajit.
Na chvilku zmlkla a pevně mu pohlédla do očí: „Teď víš všechno a já musím nechat na tobě, jestli se mnou budeš chtít dál žít. Ale věz, že tě miluji a nikdy tě nezradím.“
Mlčky jí opětoval pohled, byl stejně pevný jako ten její. Předchozí pochyby byly k nevydržení, ale náhlá jistota mu dodala sílu: „Neboj se o nás. O sebe, o mě, ani o to naše maličké. Všechno bude zas v pořádku, jen počkej do zítřka, musím si něco vyřídit.
***
Marek si byl jistý. V původně nicneříkající adrese, ze které mu přišel ten osudný mail, poznal složenou přesmyčku zkomoleného jména svého kolegy a slova troll. Příštího dne si počkal na vhodný okamžik.
Padla jen jedna krátká rána pěstí beze svědků. Rána, jež nezanechá trvalé následky na těle, ale která je zároveň nekompromisním a definitivním chlapským řešením.
Ještě téhož večera požádal Renátu o ruku.
