Ale abych nezačínal od prostředka. Mám jeden problém. Takové vnitřní dilema, které čas od času řeším a tuším, že ho nikdy nevyřeším. Miluju zvířata, to tady o mně asi leckdo ví, a navzdory tomu je pojídám. Tedy některá z nich.
Tak třeba kočky obdivuji pro jejich krásu, eleganci a hlavně svébytnost a samostatnost. Svým chováním jakoby říkaly: „Člověče, nech mě dělat vše, co se mi zlíbí a já ti za to oplatím stejnou mincí. Krm mě, hlaď mě, opatruj mě, jak nejlíp umíš. A já, když budu zrovna chtít, tak tě potěším svou náklonností.“
Psů si pro změnu vážím pro jejich oddanost vůči svým pánům. Tihle tvorové na nás upírají oči, ze kterých můžeme vyčíst: „Panáčku, vymez mi moje místo ve své lidské smečce. Přesně mi ukaž, jaké mám povinnosti a jaká práva, sděl mi, koho musím poslouchat a nad kým mohu mít navrch. Pak ti budu šťastně sloužit až do roztrhání těla.“
Koní si vážím proto, jak po staletí tvrdě a bez odporu dřeli po boku hospodářů. Dnes je nahradily stroje, je to sice praktické a jednodušší, ale přijde mi to trochu škoda.
Krávy. Podívali jste se někdy zblízka kravce do očí? Já ano a viděl jsem v nich moudrost a klid. O čem asi taková kráva přemýšlí, když pomaličku přežvykuje v chlévě? Možná bychom se divili, kdybychom znali odpověď na tuto otázku. Říká se, že krávy jsou inteligentnější než koně.
A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Od ovcí, které nejsou zdaleka tak hloupé, jak se o nich říká. Přes nejrůznější šelmy, které musejí vynaložit veškerý svůj um a strategické dovednosti, aby si dokázaly ulovit potravu. Až třeba ke včelám a mravencům, jejichž společenský řád by jim mohlo lidstvo závidět.
Některá z těch zvířat jím a své dilema nedokážu vyřešit jako vegetariáni, protože bych tím na predátorství člověka vůči zbytku tvorstva nic nezměnil. A taky proto, že mě příroda pasovala do role všežravce, maso zařadila na můj jídelníček a postarala se o to, že mi chutná. A tak se občas těm tvorům aspoň v duchu omlouvám, i když vím, že je to pouhé plané gesto a není jim to nic platné.
Dnes jsem měl k obědu hovězí na houbách a náhodou si ke mně přisedla kolegyně, kterou znám jen od vidění. Měl jsem plnou hlavu práce, a jak jsem byl zamyšlený, omylem jsem tu omluvnou myšlenku vyslovil polohlasně: „Promiň, ty krávo...“ Své faux pas jsem si sice uvědomil okamžitě, druhou polovinu věty „...že tě tady požírám,“ jsem už nevyslovil, ale bylo pozdě. Kolegyně ztuhla s vidličkou na půli cesty od talíře ke svým drobným ústům. Vykulila na mě blankytně modré oči a nevěřícně se otázala: „To jako myslíte mě?“ Pak pevně sevřela vidličku a nůž do pěstí, bojovně je vztyčila kolmo vzhůru po stranách talíře a zabodla do mě svůj pohled.
Nezbylo mi než s pravdou ven. Má věta by byla neomluvitelná, kdybych se té dámě okamžitě nesvěřil se svou láskou ke zvířatům a se svým životním dilematem. Mluvil jsem dost nervózně, ale s každou mou další větou z ní vyprchávala zloba. Její výraz se postupně měnil na směs pobavení a zamyšlení.
Když jsem konečně zmlknul, tak si ta modrooká ženuška povzdechla: „Víte, já to mám vlastně úplně stejně. Doma mám krásného vlčáka, dva křečky a na zahrádku se mi věčně slétají ptáci k plnému krmítku. Nevěřil byste, jak mě ten pes poslouchá na slovo a venku hlídá, aby si ke mně nikdo nic nedovolil. S křečky dokáže být zábava, že vůbec nepotřebuju televizi a ti ptáci venku pokaždé nenápadně čekají, než jim nasypu novou porci. A vidíte, tady se taky vesele láduju masem.“
Nakonec se zamyslela a v očích jí bleskly šibalské plamínky. Pohlédla na svou nedojedenou porci a s vážnou tváří pravila: „Promiň, ty vole!“
