Onoho podzimního večera se vracely z výletu, vlak je i s košíčkem hub dovezl na nádraží, domů je čekalo ještě několik stanic tramvají. „Pojď, Majdo, pospěš, už přijíždí.“ Řidič byl dobrák, počkal, než jim padne zelená a přejdou na refýž. Věděl, že teď večer to už moc často nejezdí.
Vlasta usedla za jeho kabinku, košíček si dala na klín, Majda se natáhla k jejím nohám, hlavu jí položila na nárt a zavřela oči. „Zdřímni si, Majdi, jsi utahaná, však já vím. Zítra nám uvařím houbovku, po té se můžeš utlouct.“
Asi po deseti minutách, dvě zastávky před domovem, se Majda vytrhla ze spánku, vyskočila, celá se roztřásla a začala táhnout Vlastu ke dveřím, div jí nevysypala košík. „Co je, malá? Udělalo se ti špatně?“ Žena na ni pohlédla očima plnýma starostí a na nejbližší zastávce s ní vystoupila.
Přešly na chodník, tramvaj se rozjela dál. Fenka se přestala třást, uklidnila se a upřela napůl tázavý, napůl omluvný pohled na svou paní, jakoby říkala: „Promiň, asi se mi něco hrozného zdálo, sama nevím, byla jsem z toho celá vylekaná a popletená.“ Vlasta ji tiše a konejšivě pohladila po hlavně: „Už je ti dobře, zaplaťpánbůh, snad se to nevrátí.“ Pak dodala o něco veselejším tónem: „Tak pojď, dojdem to pěšky, však ještě nejsme tak staré.“
Na prvním nároží se vydaly vpravo, dva bloky vpředu uviděly svou tramvaj. Stála napůl v křižovatce, okolo se začal tvořit hlouček lidí, z dáli se blížilo houkání sanitky. Vlasta se pokřižovala, čupla si k Majdě a pevně ji přitiskla v náručí: „Ty moje holka zlatá.“
Následující ráno se objevila zpráva v městských novinách: Včera večer před dvacátou hodinou došlo ke střetu tramvaje s cyklistou, který přijížděl z vedlejší ulice a pravděpodobně se domníval, že před ní stihne projet. Cyklista utrpěl navzdory bleskurychlé reakci řidiče tramvaje vážná zranění a bojuje o život v nemocnici. Cestující naštěstí vyvázli s pouhými odřeninami, které si způsobili při prudkém brzdění tramvaje.
PS: V článku jsem použil ilustrační fotografie z archivu.
