Co bychom to byli za kluky, kdybychom se cestou nezačali bavit o holkách. Vedli jsme řeči hodné životem protřelých světáků, žádná z těch pomyslných dam v našich větách nezůstala chladná, ba ani oblečená. Nebudu to tady rozvádět, kdyby nás tehdy slyšel nějaký dospělák, určitě by se smíchem za břicho popadal, citlivější povahy by se mohly rdít. A přitom jsme oba tehdy o ženách samozřejmě věděli jedno velké nic.
Jeli jsme po silnici pěkně vedle sebe, abychom se dobře slyšeli. Vím, že se to tak nemá, ale co byste chtěli od puberťáků. Podél silnice se vinula škarpa plná vzrostlých kopřiv, spíš takový široký úvoz s pozvolným srázem a dost hluboký. Kamarád se podrobně rozhovořil o svých techtlích a snad dokonce i mechtlích s jednou krasavicí ze svého soukromého stádečka. Otočil jsem k němu hlavu a dychtivě naslouchal jeho slovům navzdory tomu, že mi bylo jasné, jak si vše nádherně vymýšlí.
A pak to přišlo, ve svém zaujetí jsem musel nevědomky zajet až na samý konec krajnice. Předním kolem jsem brnkl o nějaký kámen nebo drn, bicykl poskočil a ladně mě snesl do toho milého úvozu. Kupodivu jsem udržel balanc a ještě chvilku vesele pokračoval v jízdě tam dole v kopřivách. Koukala mi jen hlava. Musím se přiznat, že jsem tehdy ztratil nit kamarádových vět a vůbec se nedozvěděl, co všechno úchvatného prožil s tou svou vysněnou kráskou.
Abych to zbytečně neprotahoval. Za doprovodu nepublikovatelných výrazů jsem vytáhl sebe i kolo z úvozu a s maximálním nasazením šlápl do pedálů. Rybník byl naštěstí už jen za přespříští zatáčkou a já měl co dělat, abych do něj nevjel i se svým dopravním prostředkem. Tolik jsem potřeboval okamžité zchlazení, že jsem na břehu málem nestihl sesednout.
Roky uplynuly a já na tuhle dávno zavátou příhodu rád vzpomínám. Připomíná mi mou milovanou babičku, u které mi bylo vždy dobře. Byla to bezstarostná doba pubertálního mládí, v níž jsem byl přesvědčený, že o ženách vím prakticky všechno. Dnes je to úplně jinačí. Život mě poučil, že o nich nevím skoro nic a stále si mohu užívat nějaká překvapení.
