Bohunka, takto skvělá a spolehlivá ženská se smyslem pro humor občas trpívala depresemi. Ne nějakými depkami, které známe asi každý, ale skutečnými depresemi, způsobenými záludnou duševní chorobou, která se u ní projevovala v nepravidelných intervalech. Když bylo nejhůř a ambulantní léčba nestačila, musela být na nějaký čas hospitalizována.
Toho osudného jara na počátku devadesátých let to po zhruba týdenním pobytu v nemocnici začalo vypadat nadějně a Josef doufal, že si svou drahou bude moct při podvečerní návštěvě odvézt domů. Však už se s na ni s patnáctiletou dcerou Jarmilkou moc těšili.
Sotva skončil u posledního zákazníka, přispěchal do špitálu, ale Bohunku na jejím pokoji nenašel. Byly tam jen dvě neznámé ženy, které mu nedokázaly nic bližšího říct, a tak se vydal na sesternu, aby se dozvěděl, na kterém pokoji ji najde. Tam si však vyslechl jen nicneříkající krátké sdělení: „Informace podává pouze pan doktor.“
Dlouhé minuty ubíhaly, sestry ho míjely s netečnými výrazy, jako by se chtěly vyhnout přímému pohledu z očí do očí. Jak čas plynul, byl čím dál víc nervózní, jakoby tušil... Když se zpoza rohu konečně vynořil bílý plášť, Josef vnitřně ožil v naději, že teď už se konečně setká se svou manželkou. Místo toho se však dozvěděl pouze tu zdrcující zprávu, doplněnou nezúčastněným sdělením: „Předávkovala se léky, nepodařilo se nám ji oživit.“
„Jak se mohla v nemocnici pod dozorem sester a lékařů předávkovat? Jak to, že si toho nikdo nevšimnul a včas jí nevypumpovali žaludek?“ Tyto a podobné otázky se překotně rodily v Josefově zmučené mysli, ale nedokázal je vyslovit. Přerušily je až dva podrážděné doktorovy dotazy: „Proč jste nebyl doma, když jsme vám ráno volali? Proč jste nereagoval na náš telegram a okamžitě nepřijel?“ „Kdybych jen mohl,“ pomyslel si nešťastně, „vždyť já lítal celý den v terénu po technických revizích.“ Najednou měl z doktorova přístupu pocit, jakoby za to celé mohl on sám.
Ranní vstávání, honem do práce a do školy, večer letecké modely a učení, spousta času stráveného společným povídáním. O sportu, o módě, o škole, o klukách, o zájmech, prostě o všem možném, jen jednomu tématu se oba vyhýbali. O víkendech výlety, příroda, kultura a spory typu „dnes přece vařím já.“ Josef i Jarmilka se snažili tvářit, jakoby se vlastně nic nestalo, oba cítili, že jenom tak dokážou jít dál a překonat ten obrovský žal ve svých srdcích. Tu bolest, s níž se každý rozhodl porvat sám a nepřitěžovat tomu druhému.
***
„Dneska má Jarmila svou rodinu a pokaždé, když mladé vidím, mám obrovskou radost, že jsou šťastní. I já mám přítelkyni, abych se měl s kým na stará kolena potěšit.“ Dokončil Josef své vyprávění s trochu šibalským mrknutím. Poté však zvážněl a dodal: „Ale jedno vám řeknu, úplně zapomenout se nedá. Když si na Bohunku vzpomenu, pokaždé mě píchne u srdce.“
PS: Příběh je skutečný, v rámci zachování soukromí zúčastněných jsem změnil pouze jména a pár nepodstatných drobností.
