Nemohla usnout, pořád se jí to honilo hlavou a vybavovala si případy, v nichž figurovali samí zlí, nevšímaví a sobečtí mladí lidé. Přitom normálně proti nim nic neměla, ale násilí na bezbranným člověku ji dokázalo pokaždý úplně rozhodit.
Usnula až pozdě po půlnoci, spala neklidně, pořád se budila, a když ráno vstávala, zas jí chytla ta její bolavá záda. S bídou se vyštrachala z postele, při každým pohybu sykala bolestí, ale nebylo zbytí, musela vyrazit. Slíbila dceři, že jí přijede pomoct s malým Jiříčkem, když jí dnes přijdou řemeslníci opravit vodu v koupelně.
Vzala si ibalgin a došourala se na tramvaj. Na zastávce bylo plno lidí, asi to dlouho nejelo. Stála celá zkřivená bolestí a trochu se třásla, už aby ten prášek konečně zabral. Vedle ní se pošťuchovali dva kluci tak patnáct, šestnáct, blbli a párkrát do ní málem vrazili. Naštvalo jí to a zas se jí vrátily večerní myšlenky na zkaženou mládež.
Tramvaj konečně přijela, byla dost zaplněná, ale ona měla kliku, dveře se otevřely akorát před ní. Uvnitř zahlédla jedno volný místo a doufala, že se k němu dostane. Už měla nakročeno, když v tom kolem ní profrčel jeden z těch dvou mladíků.
„Starý maj přednost, vole!“ Křiknul na něj ten druhej a dal mu herdu do zad.
„Nekecej a makej za mnou,“ ohlídnul se za ním ten prví. Kluci vběhli dovnitř, prodrali se k tomu volnýmu místu, stoupli si nad něj a nikoho tam nechtěli pustit.
Kdyby mohla vraždit pohledem, mladíci by byli na místě mrtví. Byla na ně naštvaná, tlačila se k nim a chtěla jim aspoň pořádně vynadat. Už, už byla u nich, už, už otvírala pusu s jedovatou větou, když se kluci otočili na ni. Oba se uklonili, udělali uličku a pokynuli jí rukou: „Místo pro vás, paní.“
Nebyla jen překvapená, byla přímo šokovaná. Její vykoktané „dě, děkuju“ už kluci nestihli zaslechnout. Byli dávno o kus dál a přeskakujícími hlasy puberťáků se dohadovali, jak se vyhnout zkoušení z matyky.
Když přišla k dceři, už jí ta záda tolik nebolela, a tak se rozhodla vzít malýho do ZOO. Jiříček je zlatíčko, takový její potěšení. Strávila s ním několik příjemnejch hodin. Šelem se trochu bál, u opic se bavil nejvíc a když se vraceli zpátky, dělal ze své dětské ručky chobot a snažil se troubit jako slon. U dcery bylo hotovo, dala s ní rychlý kafe a vypravila se zpátky domů.
Možná těm dvěma klukům z tramvaje akorát skončila škola, možná zatáhli matyku, co byla poslední hodinu, čert ví, cestou zpátky na ně narazila znovu. Měla chuť jim nějak poděkovat, něco jim říct. Ale co? Má jim povídat, jak byla večer naštvaná na všechny mladý, jak kvůli tomu nemohla usnout, až jí rozbolela záda, ale že oni dva jsou výjimkou? Takovou blbost jim přece nemůže vykládat, napadlo ji. Však by to ani nestihla, nebyl na to čas. Oni totiž tu svoji povedenou fintu s pošťuchováním, volným místem, uličkou a pokynutím tentokrát zopakovali pro jinou paní. Akorát museli pozměnit scénář a místo „starý maj přednost,“ říct „těhotný maj přednost. Vole!“
Když jí zas volala dcera, byl už skoro večer. Říkala, že ve vedlejším vchodu se strhnul poprask. Našli tam toho mladýho lupiče, kterej předchozího dne okradl staříka, co sotva chodil. Za lup si sehnal fet, zřídil se ve sklepě, někdo ho tam našel, stařík ho poznal a rovnou ho nechali odvézt. Přišlo jí ho líto, takovej mladej a už má život pořádně pokaženej.
Jenomže pak v zámku zarachotil klíč a ona na všechno zapomněla. Konečně se po týdenní práci v terénu vrací ten její. Už je s ním strašně moc let a když ho chce poškádlit, říká mu „ty můj starej, ty máš u mě vždycky přednost ve všem.“ Dneska se jí bude dobře spát. Budou si povídat o klukách z tramvaje, o dceři a o malým Jiříčkovi. A pokud ji zase chytnou záda, tak jí je namasíruje ten její zlatej starej.
