„Mívala jsem podobný problém,“ uklidňovala ji Věrka „též jsem si dřív musela občas pomoci sama, nic nenormálního na tom není.“ A pak se tiše se zasněným výrazem v očích rozpovídala o Karlovi. Vyprávěla o tom, jak jí postupně zbavil ostychu a naučil ji, že není nic špatného otevřeně si povídat o věcech nejintimnějších a společně probírat jemné nuance milování. Postupně přišli na to, jak Věrku před vlastním milostným splynutím připravit jemnými a zároveň důraznými doteky a polibky v citlivých partiích. Jak střídat takové intimní mazlení s vlastním milováním, a přivádět jí tak opakované k milostnému naplnění. Jak přitom nebýt sobecký ani na jedné straně a dávat protějšku vše, po čem zatouží, ale zároveň nechtít nic, co mu není příjemné.
„Ale pokud jde o to sehrání divadla,“ zakončila Věrka své povídání, „tak Karel tvrdil, že je to ošidné. Říkal, že vnímavý mužský něco takového pozná, a pak se to nejen mine účinkem, ale zároveň to úplně zbytečně sráží jeho sebevědomí. Víš, Marcelo, s Karlem jsem se sice už dávno rozešla, ale od té doby si milování daleko více užívám.“
„Já ti nevím,“ zapochybovala Marcela, „nejsem si jistá, jestli si dokážu s Jirkou na tohle téma tak otevřeně povídat jako ty tehdy s Karlem. A pokud se k tomu odhodlám, co když on nebude chtít? To se pak budu cítit dost trapně.“
Čas běžel, oběma ženám přinesl spoustu povinností, takže si našly chvilku na další společné posezení u vínka až za pár měsíců. Probraly všechno možné, jak už to ženy obvykle dělají, avšak na milostné téma tentokrát nedošlo. Až úplně na konci při rozloučení se Marcela jen tak jakoby mimoděk zmínila: „Jo, Věrko, a za tamto dík. Teď už před Jirkou nic hrát nemusím.“
