Obrazně řečeno, Marek se nám vydařil i nevydařil. Po úspěšných studiích, při kterých byl dáván ostatním za vzor, si velice rychle vybudoval kariéru a dostal se na významnou pozici prosperující nadnárodní společnosti. Oženil se s veskrze příjemnou dívkou a my rodiče jsme na něj byli hrdí. Jeho život jsme si představovali v dnes už možná ne tak běžném, ale o to léty prověřenějším klasickém rodinném modelu, v němž je muž především živitelem a žena na prvním místě tvůrkyní šťastného domova. Když se pak Markovi a Iloně narodil syn Jakub a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mohlo pokazit, tak jsme byli s manželkou šťastní.
Je pravdou, že určitá samolibost a průraznost se v Markově povaze začala objevovat už v dětství, ale já jsem to omlouval tím, že byl jedináček. Druhé dítě manželka už mít nemohla a o náhradním způsobu jsme neuvažovali. Tu jeho průraznost jsem považoval spíš za cílevědomost a samolibost za chlapský povahový rys „co je v mém hájenství, to je nedotknutelné.“ Nakonec, když si Marek díky své cílevědomosti dokázal úspěšně vybudovat kariéru a do svého hájenství zařadil Ilonu a Jakuba, zdálo se být všechno v nejlepším pořádku.
Když bylo vnukovi Jakubovi pět let, zasáhly nás v odstupu několika měsíců dvě tragické události. Nejprve nečekaně zemřela moje manželka, a pak mě postihla těžká mozková příhoda, po níž jsem trvale ochrnul na polovinu těla. Nebudu se zde rozepisovat o tíži údobí, kterým jsem si v té době prošel, řeknu jen to, že mě z něj vytáhl pocit sounáležitosti s mladými. A samozřejmě jejich, či spíše snašina péče o tu trosku, která ze mě po fyzické stránce zbyla.
Tehdy si mě nastěhovali do svého domku a já jsem chtě, nechtě začal být přímým svědkem jejich rodinného života. A najednou jsem vše vnímal jinak než dřív. Uvědomil jsem si, že jakkoli Marek dokáže rodině dopřát materiální zabezpečení i s určitou mírou luxusu, vše dělá hlavně proto, aby tím uspokojoval své vlastní ego a mohl se chlubit před ostatními. Tedy sobecky a bez skutečného citu. Tím, kdo se doopravdy a láskyplně staral mimo vše ostatní i o mou nemohoucí tělesnou stránku, byla Ilona.
Několikrát jsem se pokoušel zavést na toto téma s Markem rozhovor mezi čtyřma očima, ale pokaždé mě odbyl slovy, že to není pravda a že se mi to jen zdá. Přesvědčit mě však nedokázal, zvlášť když se k jeho chladu začala přidávat stupňující nedůtklivost. Když se pak s výmluvou na pracovní povinnosti postupně zdržoval víc a víc mimo domov, začal jsem tušit, že tím jeho hájenstvím začíná být něco jiného než vlastní rodina. A u vědomí jeho průraznosti, kterou jsem dříve považoval za cílevědomost, mi bylo zřejmé, že se blíží průšvih.
Stále jsem si kladl otázku, jakým způsobem a zda vůbec bych měl varovat Ilonu, která při své dobrosrdečnosti a možná i určité naivitě zjevně nic netušila. Na druhé straně jsem si říkal, že jsem jen hloupý vystrašený nemocný dědek, který maluje čerta na zeď, a svou snachu bych vylekal něčím, co se mi urodilo v hlavě a co nemá žádný reálný základ. Jenomže, řečeno poněkud sarkasticky, než jsem se stačil rozhodnout, tak Marek vyřešil toto mé dilema za mě.
Můj vlastní syn udělal něco, čím přestal být v mých očích synem a zač bych ho, být v plné síle, s chutí přerazil. Přivedl si domů cizí ženu a prohlásil, že od nynějška tam s ním bude žít. Milostivě se nechal slyšet, že domek je dost veliký na to, abychom se tam vešli všichni, Ilonu s Jakubem odkázal do jedné maličké podkrovní místnosti a mě do druhé. Asi je zbytečné se zde zmiňovat o materiální stránce věci, tedy že na ten domek jsme mu z velké části přispěli my rodiče, to v dané chvíli nebylo podstatné.
Naopak podstatné bylo, že milující a nic netušící Ilona to nejprve považovala za nějaký hloupý žert, a teprve když jí došlo, že to Marek myslí vážně, tak se prakticky zhroutila. Jediné, co ji udrželo při smyslech, byla její mateřská láska k Jakubovi a pocit povinnosti ho co možná nejvíc ochránit před důsledky toho, co se stalo. Snad jen díky tomu přijala Ilona můj okamžitý návrh, který zněl zkráceně takhle: „Hned teď se tady na všechno vykašli a odstěhuj se s Jakubem do bytu, ve kterém jsem dřív bydlel se svou manželkou.“ Během krátkého času sbalila svoje a Jakubovy věci, k tomu všemu jaksi přibalila i mou maličkost a se slovy, že mě v tom přece nenechá, nás všechny tři přestěhovala.
Poté se bohužel vrchovatě naplnilo moje předchozí neblahé tušení, že totiž Marek zcela změnil předmět svého hájenství. Úplně mu přestalo záležet na jeho rodině a ochotně přijal Ilonin návrh na rozvod a na svěření Jakuba do její péče.
Takže nově vzniklo poněkud kuriózní a pro Ilonu nelehké rodinné uskupení. Rozvedená matka, pečující o svého Jakuba a mající navíc na krku prakticky nepohyblivého starého chlapa, se kterým ji vlastně nic nespojuje a na kterého by se mohla klidně vykašlat. Nicméně nestalo se tak a já bych na závěr svého životního příběhu chtěl Iloně poděkovat nejen za to, že se o mě dál starala a stále stará s naprostou samozřejmostí, ale především za to, že se mi stala skutečnou dcerou místo té osoby, která přestala být mým synem.
***
PS: Markův tatínek před několika dny v tichosti a v poklidu opustil tento svět a já našla tenhle jeho životní příběh v krabici, na které bylo napsáno „k vyhození.“ Když jsem si to přečetla, rozbrečela jsem se jako malá holka. Jestli mě odtamtud z nebe slyší, chtěla bych mu ještě jednou zopakovat těch pár obyčejných slov, která jsem mu za života řekla už mnohokrát: „Tatínku děkuju ti za všechno, co jsi pro mě a pro mého Jakuba udělal.“
Ilona K.
