Přesněji řečeno ke dvěma mužům a jedné dámě, všem mohlo být tak mezi pětadvacítkou a třicítkou. „Auo, samoufřejmě,“ odpověděl mi s plnými ústy kolega v tričku na dotaz, zda mají volno, odtáhl židli a pokynul rukou, abych se posadil. „Dobrou chuť,“ doplnila ho dáma v decentních slušivých šatech. Jen další kolega v nažehlené bílé košili s dlouhými rukávy nezareagoval. Vlastně téměř nezareagoval, pouze maličko cuknul hlavou zpátky a snad se zbytečnou rasancí skousl sousto, které si právě vložil do úst.
Vím, že není slušné poslouchat cizí hovory, ale neměl jsem zbytí, neb uši na rozdíl od očí zavřít neumím. A tak jsem náhodně vyslechl rozhovor těch tří, rozebírali právě uplynulý prodloužený víkend.
Ošacená mladá dáma vyprávěla, jak se s jakousi Věrkou, Katkou a Jiřkou vydaly na výlet na Berounsko. Část jely vlakem, na místě určení přesedly na kola a malebnou krajinu podél Berounky brázdily celou neděli. „S Jiřkou a Věrkou jsme si to parádně užily, jen Katka honila kilometry a pořád nás popoháněla.“ Ošacená mluvila v přestávkách mezi konzumací jednotlivých soust, pořád se u toho usmívala a celou řeč zakončila slovy, jak večer sotva stačila nakrmit Ríšu a Míšu, a pak hned padla do postele jako podťatá. Z kontextu vyplynulo, že ti dva jmenovaní jsou čtyřnožci, s největší pravděpodobností živočišného druhu felis catus.
Když se mladý pán v tričku dostal ke slovu, tak na rozdíl od své kolegyně Ošacené nedělal přestávky při konzumaci soust, takže mu bylo hůř rozumět. Zato při řeči výrazně gestikuloval, čímž nás všechny uváděl v nebezpečí zásahu kouskem brambory nebo masa, odlétnuvšího mu z vidličky. Vyprávěl, jak se se svou přítelkyní celý víkend věnovali nějaké dílčí rekonstrukci jejich obydlí a pěl na ni chvalozpěvy, jaká je šikovná a že bez ní by to nezvládnul. Když se o své přítelkyni zmínil, pokaždé se v jeho očích na moment objevil zasněný výraz, a celou svou řeč zakončil slovy: „Do svautby to budeme mít houtové a hned poutom zaučneme puacovat na potomkovi.“
Ošacené zjevně vůbec nevadilo, že Tričkař mluví s plnými ústy, pozorně ho poslouchala a vždy, když se pochvalně zmínil o své přítelkyni, počastovala ho nenápadným obdivným pohledem. Možná se mýlím, ale dělalo to na mě dojem, že je nezadaná a chtěla by najít nějakého partnera, který se charakterově a v přístupu k ženám podobá právě Tričkaři. Košiláč se během Tričkařovy řeči naopak mračil, trhal hlavou dopředu a dozadu, a svou krmi žvýkal s daleko větší vervou, než bylo třeba. V tu chvíli však ještě nebylo zřejmé, zda je mu víc proti srsti Tričkařovo vychvalování přítelkyně nebo jeho huhlání s plnou pusou.
„My máme doma tichou domácnost. Rozbila se mi žehlička a navíc tancovala s cizíma chlapama!“ Nechal se konečně slyšet Košiláč ohledně trávení právě uplynulého víkendu.
„Uože?“ Zeptal se ho udiveně Tričkař.
„Ty bereš žehličku na tancovačku?“ Přisadila si Ošacená.
„Ne... Vlastně jo!“ Odpověděl Košiláč popuzeně. „Stará v sobotu večer tancovala na zábavě s cizíma chlapama, přestože jsem jí to zakázal, a když jsem jí za to vynadal, tak mi odmítla vyžehlit košile. Pohrozil jsem jí, že když je nebudu mít do dneška připravený, tak jí to pěkně spočítám.“
Chvíli se nic nedělo, Ošacená s Tričkařem si zřejmě museli sesumírovat Košiláčovu odpověď, aby pochopili, že tou žehličkou myslel svou manželku, kterou vzápětí počastoval označením stará. Tričkař mezitím stihl dopravit poslední sousto svého oběda do úst a s bezvýraznou tváří lakonicky prohlásil: „Běž do poudele!“
Absenci Tričkařova výrazu ve tváři bohatě vynahradila Ošacená, pohlédla zpříma na Košiláče, očima po něm hodila pár blesků a zasyčela: „Tebe bych tak chtěla mít doma!“ Napadlo mě, jestli to syčení odkoukala od svých kocourů Míši a Ríši nebo jestli ho uměla sama od sebe. Ať tak či tak, Košiláčova reakce na odpověď obou kolegů byla jednoznačná. Naposledy trhl hlavou, zabručel cosi, že s těmahle dvouma se nebude bavit, vstal od nedojedeného oběda, aniž by odnesl tác k odkládacímu okénku a nasupeně odkráčel.
„Ty tu jeho ženu znáš?“ Optal se Tričkař teď už normálním hlasem.
„Trochu jo,“ odpověděla Ošacená posmutněle, „párkrát jsem ji viděla. Je to moc milá holka, akorát je až příliš skromná a chybí jí drajv. Já bejt na jejím místě, tak už s ním dávno nejsem.“
Načež se oba zvedli, Tričkař se usmál, krátce mi zamával, Ošacená řekla „na shledanou“ a já nad svým talířem osměl. Přiznám se, že jsem se trochu styděl. Moje košile sice nebyla bílá a měla krátké rukávy, ale napadlo mě, že jsem měl vzít radši tričko, když už coby chlap šaty nenosím.
