...že u nás se úspěch neodpouští. Pak rychle dopila svou desetiminutovou limonádu a s omluvou odkvačila za dalšími povinnostmi.
Leč začněme raději pěkně od začátku. Se Soňou milujeme krásny naší malebné země a pravidelně trávíváme tak tři týdny dovolené po různých hotelích a penzionech. Na jaře jsme byli týden v Táboře a o víkendu jsme se vrátili z letních čtrnácti dní, napřed v Tišnově a poté na Vysočině. Takhle ve dvou to praktikujeme už spoustu let, v podstatě od doby, kdy i mladší dcera opustila rodinné hnízdo.
Za ten čas jsme už stačili poznat bezpočet ubytovacích zařízení a zažít v nich mnohé dobré, horší i špatně, naprosto vynikající i beznadějně hrůzostrašné. Dospěli jsme k poznání, že pokud člověk navštíví nějaké zařízení, jehož majitel se na daném místě nevyskytuje, je to jako sázka do loterie. Vše je jaksi anonymní a záleží na libovůli personálu, jak se o své hosty postará.
Vůbec nejhorší to bývá v objektech, vlastněných velkými společnostmi, které poskytují ubytovací služby jen jako vedlejší produkt, na spokojenosti hostů jim pramálo záleží a kvalita obsluhy je jim naprosto šumafuk. To se pak můžete setkat s různými extrémy, z nichž zde za účelem pobavení čtenářské obce uvedu pár z osobních zkušeností.
„Uvítání“ pochlastávajícím personálem, který si vás ani nevšimne a jediný, kdo vás zachrání od přenocování pod širákem u rybníka, je jakási cizinka, kterou ostatní zřejmě nevzali do party. Ta se s vámi jakž takž domluví rukama nohama a umístí vás do pokoje s netěsnícími okny i dveřmi, a s postelemi, z nichž vás bolí záda ještě měsíc po odjezdu.
Penzion v přírodě, nacházející se daleko od civilizace, kde se v okruhu mnoha kilometrů nevyskytuje žádná jiná restaurace nebo aspoň hospůdka. Jídlo nevalné a předražené, výběr minimální, za týden otočíte veškerý nabízený sortiment nejmíň třikrát. Pokud si chcete dát k večeři pivo či sklenku vína, máte smůlu. Buď musíte nahodit ohnivého oře, zajet se nabaštit někam jinam bratru víc jak deset kilometrů, a jakožto řidič to zalít třeba malinovkou. Anebo zůstanete v penzionu, dáte si buď týden okoralou ohřívanou svíčkovou či průsvitný řízek za tři stovky a zalijete to patokem z měsíc nevyčištěných trubek či rozlévaným krabicákem.
„My tady máme dneska velikánskou svatbu. Promiňte, zapomněli jsme vás na to upozornit, když jste nás žádali o klidný pokoj, a teď už na vás zbyl jenom ten nad lokálem a zahrádkou.“ No, nedali byste té recepční pár fa... totiž pusu, když vás takhle uvítá? Tehdy jsme se Soňou vrčeli až tak, že se nám onu roztomilou paní podařilo ráno přesvědčit, aby nám tu probdělou noc odečetla z ceny za ubytování.
Leč abych jen nekritizoval, i v takových místech můžete mít štěstí. Všechno je o lidech, a pak stačí, abyste se dostali do péče servírky, číšníka, kuchaře nebo třeba recepční, která má svou práci v krvi a ráda se o vás postará, přestože jí daný penzion či hotel nepatří. Takových míst, jejichž personál by si zasloužil pochvalu, je u nás celkem dost a rád bych je jmenoval, jen zde nemohu dělat reklamu. Avšak pozor, i zde vám hrozí určité nebezpečí. Stačí, aby příštího dne nastoupil do kuchyně, do recepční kukaně či k výčepnímu pultu někdo jiný, nějaký nekňuba či mizantrop a rázem máte po žížalkách.
„Ty, Soni, já se asi pletu, ale není támhleten pán v montérkách, co už hodinu pleje květinové záhony náhodou samotný majitel?“
„Honzo, já ti mám pocit, že tahle uhoněná paní v zástěře, co sedí v koutě lokálu za počítačem a občas vyskočí, aby pomohla servírce s roznosem, je majitelka, nemyslíš?“
Ano, ano, tohle se občas podaří, a pak můžete mluvit o obrovském štěstí. Narazit na majitele daného penzionu nebo hotýlku, který není žádným multimilionářem a pro nějž je koníčkem vést svůj podnik a starat se o spokojenost zákazníků. Dlužno přiznat, že dnes už jich moc není, buď je položila konkurence či covid, nebo prostě už natolik zestárli, že nemají sílu na neutuchající boj s byrokracií a nemá to po nich kdo převzít. O svůj podnik se zpravidla starají ve dvou, občas jim dělá personál někdo z rodiny, jindy mají najatou jednu či dvě síly zvenčí. Tedy najatou, spíš těžko sehnanou a draze zaplacenou, neb dnes je o dobré kuchaře, servírky a spol obrovská nouze, a ti skutečně dobří se přetěžko hledají. Ale jedno vám můžu garantovat, pomějete se u nich jak v bavlnce.
Netuším, jestli se Soňou působíme tak důvěryhodným nebo empatickým dojmem, ale pokud narazíme na takovéhle lidičky, tak si k nám aspoň na chvilku přisednou a zapředou s námi řeč. To se pak dozvídáme vskutku zajímavé věci.
„Dáte si něco? Já to jen rychle dopiju a zase musím dělat,“ oslovila nás majitelka, když jsme si skočili jednoho odpoledne po návratu z výletu na chvíli sednout na zahradu a objevili ji, jak tam ucucává limonádu.
„Ne, díky, jste hodná, stejně si za chvilku skočíme na večeři.“
„Tak tumáte, to je na účet podniku, přece tady nebudete sedět nasucho,“ postaví před nás ona dáma dva panáčky toho, co kudy teče, tudy léčí. A pak se rozpovídá: „Víte, my to tu s manželem táhneme už spoustu let a je to pro nás srdcovka, jinak bychom s tím už dávno sekli. Zadlužili jsme se až za uši, s každou další splátkou máme radost, že zas támhleto okno nebo kus střechy nám říká pane. A co myslíte, že pro nás dělá stát? Vůbec nic, na nějaké dotace můžeme zapomenout, prostě na ně nedosáhneme. Ale ne, vlastně dělá, dobře se o nás stará, pořád nám sem posílá nějaké kontroly. Ne, nemyslete si, já si nechci stěžovat, mě to opravdu baví, prostě tím žiju. Je to dřina, děláme s manželem dvacet hodin denně, už jsme staří a pořád si říkáme, že bychom toho měli nechat, ale nedá nám to. Akorát tady na vesnici je to těžké, lidé jsou závistiví.“
„Však já vím, u nás se úspěch neodpouští,“ zmohl jsem se na kratičkou vsuvku, když se paní majitelka napila ze své sklenice.
„To jste trefil přesně,“ pokývala hlavou s posmutnělým úsměvem. „Ale víte, vždyť ono není moc co závidět, leda tak tu dřinu. Každý si myslí, bůhvíkolik nemáme peněz, ale my jsme rádi, když vyjdeme. A hlavně, když jsou lidé spokojení, však se koukněte na terasu, jak jim chutná. Ale teď už mi promiňte, musím dělat, v sobotu nám sem přijede dvacet cyklistů.“
Načež si paní majitelka otřela zpocené čelo, urovnala zástěru a zmizela za svými povinnostmi.
Jsem přesvědčený o tom, že tihle lidé by si reklamu opravdu zasloužili, ale jak už jsem se zmínil, zde to možné není. Nebudu je tedy jmenovat, ale uvedu aspoň pár indicií, podle kterých je bezpečně poznáte a které jsou pro ně stejné jako v místě poblíž Litomyšle, odkud jsme se teď vrátili.
Nenajdete tam žádný luxus v podobě vyhřívaného bazénu s tryskami a tobogánem, ale zato tam mají čisto, útulno a jaksi milo, mohu-li to tak říct.
Pokud cokoli potřebujete od takové drobnosti, jako je třeba zavírací špendlík až po odvoz z pěšího výletu, když vám ujel poslední spoj, rádi vám pomohou nebo aspoň poradí.
Za týden u nich přiberete několik kilogramů, vaří za rozumné ceny převážně českou kuchyni s bohatým výběrem. Pokud si však potrpíte na exotickou stravu a moderní mikro porce za maxi ceny, tak máte smůlu, na to si tam nehrajou. Tady v tomhle penzionu měli dokonce borůvkové knedlíky, které jako bonus pro potěšení očí roznášela pohledná plnoštíhlá usměvavá servírka. Víte že lidé od jídla, kuchaři, servírky nebo číšníci mají mít par kilo navíc? Budí to totiž pocit solidnosti a důvěry, že dělají svoji práci s láskou.
Tak abych to celé uzavřel. Až narazíte na nějaké místo, kde se o vás stará samotný pan majitel klidně bez kravaty a v montérkách nebo paní majitelka v zástěře, podporujte je. Vracejte se tam, doporučujte je svým známým a přátelům, a chvalte vše, co se vám tam líbí. Však tihle lidé si to opravdu zaslouží, i když si na žádný luxus nehrajou.
