„Ty a bát se? To mi nějak nejde dohromady. Ale i kdyby, víš, že rozechvění výrazně umocňuje ženskou krásu?“ Dovolil jsem si zažertovat komplimentem, protože už ta její první věta byla vyřčena s nemalou dávkou divadelní nadsázky.
„No dobrá, dobrá, tak už prosím tě mlč a poslouchej, nebo ti nic neřeknu,“ odpinkla Maruška míček, pohodlně se opřela do měkkého křesla a dala se do vyprávění.
***
Už nějaký čas se šuškalo, že tam u nás nahoře v parčíku řádí úchyl. Zatím prý nikoho neznásilnil, jen pár ženských pořádně vylekal. Hodně se to probíralo na sociálních sítích, holky byly vystrašené a někdo tam dokonce psal, že se obrátil na policii. Jenomže ti ho odpálili s tvrzením, že dokud se nic nestane, tak nemůžou zasáhnout, přece na dané místo nepostaví hlídku, která by tam stepovala čtyřiadvacet hodin denně.
Je to tak měsíc zpátky, co jsme si s holkama z práce udělaly takové malé večerní posezení u vínka. Bylo to fajn, probraly jsme všechno možné, hlavně módu a chlapy, však si to dovedeš představit. Trochu jsme se zakecaly, a když jsem jela domů, byla už skoro tma. Frantovi jsem brnkla, že už vyrážím a on se mě hned ptal, jestli mi má přijít naproti k autobusu, abych se nebála. Jenomže znáš mě, já mám pro strach uděláno, a jak jsem byla tím vínem maličko stříknutá, tak jsem mu to s díky odmítla a cítila se za hrdinku, která by se mohla klidně poprat třeba i se lvem.
Ve stejném myšlenkovém rozpoložení jsem vlezla do toho parčíku, říkala jsem si, že přece kvůli nějakému blbému úchylovi nebudu obcházet dva bloky. Jen jsem si z kabelky vytáhla skládací deštník, mám takový echt festovný, tak jsem ho pro jistotu pevně sevřela v ruce, kdyby náhodou.
A taky že jo, Honzo. Akorát uprostřed parčíku neslídila lampa, takže tam byla skoro tma, nikde nikdo a z hustého křoví na mě vyrazil stín. Teda stín, ještě bylo dost vidět na to, abych poznala, že ho má venku. Rozběhnul se ke mně a křiknul: „Pojď si zašpásovat, kočičko!“ A začal se po mně sápat.
Jenomže já, jak jsem byla rozparáděná, tak než abych začala utíkat, křičet nebo ho prosit, aby mě nechal, tak jsem na něj zařvala naprosto nedámskou nepublikovatelnou vulgaritu, promiň a rozpřáhla se tou rukou s deštníkem. On s tím zřejmě nepočítal, na moment zkameněl, já toho využila a vší silou ho majzla přes ruku, kterou na mě chtěl šáhnout.
On sice ucuknul, ale nestačil pořádně zareagovat, jen tu ruku nějak pootočil a ke své smůle to koupil rovnou do brňavky. „Jauuu!!!“ Zakňučel, bolestí se prohnul jako luk dozadu, já toho využila a praštila ho ještě jednou, tentokrát přes toho jeho, co ho tam na mě vystrkoval z poklopce.
To už na něj bylo asi fakt silný kafe, svalil se na zem, chvilku se svíjel, a já, než abych toho využila a odkráčela středem, tak jsem se proměnila na moralizující satorii: „To máš za to, že tady vobtěžuješ spořádaný ženský, ty mizero, copak nevíš, jak se tě bojej?“ A málem jsem mu s taseným deštníkem šlápla střevícem na hrudník, jako to dělají lovci divoké zvěře, když se chtějí vyfotit se svou kořistí.
Pak už jsem se konečně chystala milostivě vyrazit domů a nechat ho jeho osudu, když on se znovu ozval. Tentokrát úplně potichu a ukňouraným hlasem zčistajasna přešel na vykání: „Promiňte paní, já už to víckrát neudělám, já ještě nikdy v životě neměl žádnou ženskou.“
„A proč, prosím tebe, to si nemůžeš najít nějakou normální partnerku? A kolik ti vlastně je?“ Chápu, Honzo, možná ti přijde divné, proč jsem se s ním vybavovala a nešla domů, ale můžu se ti přiznat, že to vlastně ani sama pořádně nevím. Ale každopádně jsem nepřešla na vykání jako on, rukou s deštníkem jsem mu jasně naznačila, že musí zůstat na zemi, a jestli se pokusí vstát, tak ho zas přetáhnu.
„Pětačtyřicet,“ špitnul. Dostal se do stavu jakési podřízenosti, zřejmě se v něm něco zlomilo a začalo to z něj padat jako hnůj ze špatně zavřeného valníku: „Když já... když já se strašně stydím. Já ani nemůžu normálně souložit, protože než bych stačil začít, tak bych byl hned hotovej. Já... já jsem vlastně zrůda...“
V ten moment jsem mu skočila do řeči: „No, to máš pravdu, zrůda teda rozhodně seš. Proto, že tady takhle děsíš ženský. Ne kvůli tomu, že trpíš předčasnou ejakulací, v tom nejsi jedinej, je to diagnóza a dá se to léčit. Zaběhni si za doktorem, jestli se teda k tomu dokážeš dokopat! Teď odsud vypadni a pamatuj si, že jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak ti ho tím deštníkem dovopravdy urazím.“
To už jsem si řekla, že dostal dost, konečně se otočila na podpatku a vydala domů. Ještě jsem za sebou zaslechla nějaké kňouravé omluvy a sliby, že toho nechá, ale už jsem s ním nehodlala dál ztrácet čas.
Zato doma, Honzo, doma to na mě padlo. Franta už šel spát, když jsem teda prve odmítla jeho doprovod, a na mě se to celé sesypalo. Teprve v tu chvíli mi došlo, že mě navzdory mé váhově převaze mohl přeprat a znásilnit, ne-li rovnou zabít, že na mě mohl klidně vytáhnout nůž. Celá jsem se rozklepala, tak jsem si šla hodit studenou sprchu, ale ani ta mi nepomohla, vůbec jsem nemohla usnout a zabrala až někdy nad ránem. Jo a Frantovi jsem radši nic neřekla, však ho znáš.
Fakt je, že od toho dne se tam už nejspíš neukázal, protože aféra na sociálních sítích postupně utichla a už se o tom vůbec nemluví. Jenomže já se stejně i po tom měsíci rozklepu, když na to znova pomyslím. Koukej.
***
Maruška zmlkla, vrátila se do divadelní nadsázky, se kterou přišla na začátku, ostentativně se roztřásla jako osikový list ve větru a zabodla do mě svůj neodolatelný pohled.
„Nebudu ti říkat, že seš odvážná, to bych se jen opakoval, a ty to stejně dávno víš. Ani ti nepovím, že bys měla dostat odměnu od policajtů, že jsi udělala práci za ně, protože by ti stejně nic nedali. Řeknu ti jen, že ti to v těch světlých letních šatech náramně sluší. To sice taky dávno víš, ale je to axiom, který se dámám tvého formátu prostě opakovat musí, i kdybych za to měl od tebe koupit ránu deštníkem.
Faktem je, že toho pozdního odpoledne jsem na cukrárenské zahrádce ránu deštníkem od Marušky nekoupil. Jen pobaveně zamrkala očima, pokývala hlavou a zvolna jako ve zpomaleném filmu po mně mrštila do kuličky zmačkaným papírovým ubrouskem. Trefila se mi přesně do hrnku od kávy, který už byl v tu chvíli naštěstí zcela prázdný.
