Mnohokrát se v minulosti Vašek snažil přesvědčit Ivanu o tom, že malovat každý rok je zbytečné, byť se jedná o místnost, kterou obývají dvě malá děcka. Z vlastních zkušeností a z toho, co říkají jejich známí, je přesvědčen o tom, že vymalovat tak jednou za tři roky bohatě a s rezervou stačí. Jenže jeho přesvědčování bylo vždy marné, Ivana, jinak smířlivá, rozumná a nenáročná bytost, zůstávala vždy v tomto ohledu neoblomná.
A tak časem rezignoval, dospěl k závěru, že než aby byl v jejích očích neschopným lenochem nebo neústupným sobcem, tak raději ustoupí a v tomto ohledu jí vyhoví. Vždyť malování není nic nepříjemného. Pokaždé, když vezme do ruky štětku a váleček, dostane dobrou náladu a práce ho začne těšit navzdory tomu, že by dle svého názoru nalezl celou řadu užitečnějších činností.
Nakonec, co on ví. V určitých věcech je možná sám větším pedantem, než by bylo nutné. Třeba Ivaně vadí zrovna to, jak trvá na pořádném a dlouhém vyvětrání koupelny po každém sprchování. Považuje to za poněkud přemrštěné a zvykla si na to jen proto, aby předešla věčným sporům. Snad si sama s humorem říká, že aspoň mají v zimě druhou ledničku.
Navzdory svému zdravému sebevědomí si je Vašek dobře vědom toho, že k naprostému ideálu v Ivaniných očích má daleko, jak už to ve většině manželství chodívá. Každoroční malování dětského pokojíku je jedním z pár jeho drobných ústupků, které dělá s vědomím, že též Ivana v soužití s ním po čase přistoupila na několik kompromisů. Vždyť měl vlastně tehdy obrovské štěstí, když si našel takovou skvělou ženskou, se kterou se navíc navzájem shodnou ve všem, co je v životě opravdu důležité.
