Navzdory hustému provozu a ne vždy příjemným cestujícím jsem měla tuhle práci ráda a za řídícím pultíkem jsem si dokázala odpočinout od starostí běžného života.
Jenomže pak přišly zdravotní komplikace a na jednom vyšetření mi byla diagnostikována epilepsie. Sice lehká forma bez záchvatů, ale stačilo to k tomu, aby se můj sen o návratu do tramvajácké kabinky po mateřské definitivně rozplynul. A aby toho nebylo málo, když byly mému maličkému tři roky, přišla jsem o manžela.
Stala se ze mě prodavačka, kuchařka, uklízečka, vyzkoušela jsem i pár dalších profesí. V dobách, když už můj maličký nebyl tak docela maličký a nároky na domácnost se zvýšily, brala jsem i dvě zaměstnání najednou. Po dalších pár létech byl najednou maličký úplně veliký, vylétl z mého mateřského hnízda a mně k obživě postačilo klidné místečko v butiku kousek od vršovického nádraží. V příjemném měkkém barevném království halenek, svetříků, šátků a kulichů jsem si tam připadala trochu jako v bavlnce.
Ale rozhodně jsem se tam nenudila, od šéfa jsem slýchala pořád to samé: „Magdi, mohla byste tu příští týden zůstávat do osmi? Potřebuju poslat vaší kolegyni Jindřišku do prodejny na Smíchově.“ „Magdi, příští měsíc vás tu budu potřebovat sedm dní v týdnu, to víte, bude nápor.“ Plat nic moc, zájemců o moje místo spousta, a tak mi nezbylo, než těmhle opakovaným prosbám od šéfa vyhovět. Jenže konkurence byla veliká a podmínky složité, a tak jednoho krásného dne celé to měkké barevné království zkrachovalo i s tou svou pobočkou na Smíchově.
„Magdo, nechceš jít k nám uklízet? Zanedlouho se u nás uvolní jedno místo.“ Tuhle práci jsem sice moc nemilovala, ale pořád by to bylo lepší, než sedět doma v paneláku a chodit na pracák. A tak jsem se ráda chopila nápadu své kamarádky a hned druhý den zaběhla na personální oddělení úřadu, ve kterém dělala. Vypadalo to nadějně, od personalistky jsem se dozvěděla, že stačí, abych do konce příštího týdne donesla výpis ze zdravotní karty a od prvního bych se mohla začít vesele prohánět se smetákem po chodbách a kancelářích.
Jenže to nakonec celé krachlo. Připravit takový výpis není jen tak a moje obvodní doktorka ho podle svých slov musí udělat ve volném čase, protože v ordinačních hodinách je zvlášť v této době zavalena prací a zástupy pacientů, takže se k tomu prý dostane až tak někdy za měsíc. Do té doby bylo však místo se smetákem samozřejmě dávno pryč a na mě zbyl jenom ten pracák.
***
A teď si poslechněte, jak se mi předvčírem podařilo tu doktorku utřít. Minulý týden jsem měla kliku, objevila jsem volné místo prodavačky v jedné menší síti drogistických obchodů. Prý narychlo hledají někoho se zkušenostmi v oboru a dokonce do prodejny, kterou mám pár stanic tramvají. Takové místo se neodmítá a byla bych blbá, kdybych je okamžitě nekontaktovala. Tak jsem chytla příležitost za pačesy a v půlce měsíce nastupuju. Jenže na příští středu mě objednali ke svému doktorovi, pochopitelně mám dorazit i s tím zpropadeným výpisem z karty.
Naklusala jsem k té svojí doktorce a ona prý, jestli chci neschopenku. „Ale kdepak, jsem nezaměstnaná, potřebuju jen výpis ze zdravotní karty.“
„Tak nezaměstnaná?“ Koukla na mě pohrdavě přes brejle, „no, tyhle, co se válí doma a my na ně děláme, fakt miluju.“ Tohle mi fakt řekla, dovedete si to představit? No, já si v tu chvíli uvědomila, že mě hází do stejnýho pytle ke všem opilcům a nemakačenkům, co se celej čas flákají mezi paneláky, a začala jsem vidět rudě. Ani jsem se pořádně nestačila nadechnout a pěkně zostra jsem té doktorce pověděla, jak jsem minule nedostala místo jen kvůli tomu, že mi nedokázala včas udělat ten výpis.
Načež ta doktorka splaskla jak píchlej balon a nechala se slyšet, že si mám připravit peníze a v pondělí pro to přijít. Tak jsem fakt zvědavá, držte mi palce, aby mi to tentokrát vyšlo. Když to klapne, v tramvaji v kabince řidiče mě sice už neuvidíte, ale stavte se ve Vysočanech, poznáte mě podle toho, jak se na zákazníky usmívám. Ale jedno vám řeknu, jakkoli si vážím lékařů a vím, že to dneska nemají jednoduché, co nejdřív od té své obvoďačky uteču a půjdu někam jinam.
