Železniční muzeum v Lužné u Rakovníka jako by bylo rozdělené na dvě části. Vpředu se okázale vystavují na odiv návštěvníkům nablýskané lokomotivy a vagony vonící olejem. Když na ně pohlédneme, oslní nás svou vznešeností. Jsou krásné, je o ně vzorně postaráno tak, jak se na vysloužilé stroje sluší a patří.
Když se však člověk podívá kousek dál, tak teprve tam objeví tu pravou nostalgii. Úplně vzadu na poslední koleji u plotu odpočívají stroje, na něž snad sám čas zapomněl. Vypadají, jakoby se jich už mnoho let nedotkla lidská ruka a ony tam stojí přesně tak, jak kdysi přijely ze své poslední služby na kolejích.
Úplně obyčejný stařičký osobní vagónek. Dveře nebyly zajištěné, já prostě neodolal a vstoupil jsem dovnitř.
Ten pohled mě přenesl do dávných časů a já se zasnil. Kdopak asi sedal na těchto zaprášených lavicích? Obyčejní lidé, dojíždějící denně za svou prací. Jedoucí na návštěvu k někomu, koho už léta neviděli a kdo na ně netrpělivě čeká. Támhle v koutku se možná k sobě tiskl párek zamilovaných, kteří měli oči jen jeden pro druhého a nevnímali malebnou krajinu ubíhající za okny. Snad tady sedávali trempové, bavili ostatní cestující zpěvem a kytarou.
Leč dosti řečí, projděte se po chodbičce se mnou a tiše nahlédněte do jednotlivých oddílů. Chcete-li, popusťte uzdu fantazii a vžijte se do rolí dávných cestujících. Slibuji, že vás nebudu rušit svým povídáním, dokud nevystoupíme ze dveří.
Stařičká dáma. Ač rezavá a oprýskaná, stále zůstává důstojná a krásná. Jako živá bytost, která po mnoho let věrně sloužila, když tahala vlaky po kraji křížem krážem. Pak najednou zestárla a z posledních sil dojela právě sem, aby zde upadla v zapomnění. Málokterého návštěvníka nohy zanesou až do tohoto zapadlého kouta, a když už, leckomu možná připadá ošklivá. Ale není, je ve svém odpočinku nádherná. A velkorysá, neváhala mě pozvat dál. Opět nebudu rušit dalším zbytečným povídáním.
S lidmi je to vlastně podobné. Někteří měli to štěstí a tráví své staří na výsluní života obklopeni láskou svých blízkých a blahobytem. Na jiné však všichni zapomněli a ti pak živoří na okraji společnosti. Možná to zní hloupě, když srovnávám člověka s nějakou lokomotivou, ale promiňte mi to, nechal jsem se unést jejich důstojností. A tak mě napadá ještě rozloučení: „Měj se tu dobře, stará dámo a věz, že v tom vůbec nejsi sama. Po světě běhá spousta lidí, kteří jsou na tom podobně jako ty. Doufám, že tě tu opět najdu, až se sem jednou vrátím a budu tě moci pozdravit i s tvou krásnou kamarádkou.“
Pohádka o dávno zašlých mašinkách skončila, nedá se nic dělat, musím se vrátit do reality. A když už, tak stylově, domů pojedu vlakem.
PS: Článek o těch nádherných nablýskaných stojích, vonících olejem, najdete zde.
