Postupem času se arogantní dotazy typu „kde‘s zase byla, měla‘s být doma už před půl hodinou“ staly každodenní záležitostí. Zjistila, že jí Luboš kontroluje kabelku a „projíždí“ mobilní telefon. Mnohokrát denně jí úplně zbytečně volal do práce, vyptával se, co zrovna přesně dělá, kolik mužských kolegů se kolem ní motá, nadával, že určitě s někým z nich něco má. Poté, co celý brunátný vletěl do kavárny, kde ji našel, jak nevinně klábosí s kamarádkou, se rozhodla, že své společenské kontakty omezí na minimum. Když si sám zašel s klukama na pivko, tak jí z hospody co chvíli telefonoval a nechal se ujišťovat, že je sama doma. Vracel se neočekávaně, a když byl pod parou, jeho návraty začaly dostávat prvky domácího násilí.
„Tak dost“ honilo se Mirce hlavou, „nikdy jsem ti nechtěla být nevěrná, ale teď ti to natruc udělám.“ Jen tak to chtěla zkusit, doufala, že si tím maličko pohladí své sebevědomí, které jí Luboš srážel až někam k zemi. Nový kolega, příjemný, pohledný a milý, toho času nezadaný. Zřejmě i ona byla jemu sympatická, a tak to jednoho krásného dne přišlo. Poprvé v zamčené kanceláři, prudké a rychlé, sice krátké, ale něžné a nádherné. Jenže pak jí to postupně přerostlo přes hlavu, Milan jí nebyl jen fyzickým milencem, ale stal se jí chápavým přítelem, který rozuměl jejímu neštěstí.
Zní to jak z červené knihovny, ale je to realitou, jen jména a drobnosti v okolnostech jsou změněná. Následovalo hrůzyplné období, to když jí Luboš na Milana přišel navzdory všem jejich bezpečnostním opatřením. Ale pak nadešel nový život, nová naděje a hlavně jistota, že Milan chorobně nežárlí.
Zdena postupně nabyla dojmu, že na ní Standovi snad ani nezáleží. Ne, že by o ni jako o ženu neměl zájem, v milostné oblasti si navzájem vyhovovali, ale připadalo jí, že vůbec nezná pojem žárlivost. Nejen, že jí samozřejmě nechával naprostou svobodu kdy a kam chodit, ale nikdy nebyl zvědavý. Nevyptával se, kde byla a s kým, pokud se někdy zpozdila, jen se vstřícně zeptal, jestli se měla dobře, zda se večírek vydařil.
V létě se na dovolené seznámili s Petrem a Vlaďkou. Večer co večer sedávali u táboráku, společně si užívali volných dnů. Petr si hodně povídal se Zdenou, dával jí najevo, že mu padla do oka, až jí to za pár dní začalo být nepříjemné. Svěřila se Standovi se svým pocitem, ale ten se jen smál se slovy: „A ty se divíš, taková pěkná holka?“ Zdeně přišlo trochu líto, že u něj nenašla zastání, přitom však vůbec netušila, jak hluboce se mýlí.
Toho večera se Vlaďka omluvila, že jí po tom těžkém červeném víně rozbolela hlava, a odešla spát. Za chvíli se zvedl i Standa se slovy, že jde zkontrolovat děti, avšak jen kousek poodešel a zůstal tiše stát skrytý mezi blízkými stromy. Jakoby přesně vytušil scénář následujících chvil, viděl, jak Petr na Zdenu natvrdo vyjel. Standa nelenil a okamžitě vstoupil na scénu.
Druhý den ráno jejich noví známí narychlo odjeli, Vlaďka naštvaná a Petr s výstavním monoklem na oku. Když se pak Zdena svěřila Standovi s tím, jak si myslela, že vůbec nežárlí, tak se usmál a odpověděl: „Miláčku, slovo žárlivost je mi cizí do chvíle, než vidím, že mi tě někdo chce vzít.“
Takových Mirek, Lubošů, Zden a Standů běhá mezi námi spousta a nezáleží na tom, zda žárlí ti v kalhotách nebo ty v sukních. Podle mého názoru je důležité, aby jejich žárlivost nebyla chorobná, nepůsobila jim utrpení a nezabíjela jejich vztahy, ale aby byla zdravá, posilující partnerství.
