Už bych asi ani nespočítal, kolik poznámek, důtek a dvojek z chování jsem za svou prudkost dostal ve škole. Rodiče se mnou kvůli tomu byli i u dětského psychologa, ten se mě vyptával na spoustu zdánlivě nesouvisejících věcí a dokonce chtěl, abych mu namaloval nějaké obrázky, ale nebylo to moc platné. Na závěr o mně prohlásil, že, když to trochu nadsadím, jsem postižen syndromem přehnaného smyslu pro spravedlnost a že se s tím v zásadě nedá nic moc dělat.
Nicméně tahle diagnóza aspoň pomohla pochopit nejen mým rodičům, ale kupodivu i mně samotnému ještě v dětském věku, proč tak snadno vyletím a začnu se prát. Jakmile jsem viděl, že je nějakému spolužákovi nebo kamarádovi nespravedlivě ubližováno ostatními dětmi, zapůsobilo to na mě jako spouštěč mé „choroby“ a já začal rozdávat rány. Měl jsem docela sílu a uměl se prát, takže viník většinou skončil s nějakým tím šrámem a dal pokoj, ale někdy se stalo, že jich bylo víc a tím, kdo prohrál, jsem byl já. Jenomže ani to mě neodradilo nebo, chcete-li „nevyléčilo“ a já do toho šel příště znovu. Ale holku jsem nikdy uhodit nedokázal, to prostě nešlo, i kdyby si to zasloužila sebevíc.
S příchodem dospělosti tato má, říkejme tomu „spravedlivá agresivita“ poněkud ustoupila, respektive se omezila do slovní roviny, což bylo asi mým štěstím, protože jinak bych nejspíš už dávno seděl za ublížení na zdraví. Kdysi mě dokonce napadlo, že bych mohl vystudovat práva, abych legálně hájil spravedlnost, ale naštěstí jsem na to neměl, vydal jsem se jednodušší cestou a stal se za mě údržbář. Říkám naštěstí, protože později jsem pochopil, že v dnešním světě obhajovat skutečnou spravedlnost z pozice právníka je většinou utopie. Ale pryč od toho, o tom jsem nechtěl psát, chtěl jsem se vám svěřit se svým vztahem k ženám.
Žena je pro mě někým, o koho se má chlap dokázat postarat nejen po citové a hmotné stránce, ale má ji i umět ochránit, když je v nebezpečí. To poslední, to by mi šlo a dokážu si živě představit, že kdyby mé partnerce někdo ubližoval, tak bych mu prostě rozmlátil ústa a neohlížel bych se na případné důsledky. Citovou stránku taky zvládám, už jsem pár partnerek měl, pokaždé jsem je miloval, že bych je nosil na rukou, ale zatím nám to se žádnou nevydrželo. Nu a po stránce hmotné, je mi jasné, že jako právník bych na tom byl určitě líp než jako obyčejný údržbář, ale umím vzít za práci a vím, že ženskou uživím, i když s ní budu mít rodinu.
V současné době chodím s Jiřinou, devětadvacetiletou vyšší štíhlou ženou, která je o dva roky mladší než já. Je krásná a úplně nejfantastičtější ze všech žen pod sluncem. Udělal bych pro ni všechno... vlastně všechno ne, ale o tom za chvilku. Ona je takovou skvělou kombinací výrazně rodinného typu a moderní akční ženské. V jednu chvíli se mnou plánuje budoucnost, už se vidíme ve společném bytě nejmíň se dvěma potomky. Pomalu ve stejné větě se mě zeptá, co bych chtěl dělat o víkendu, já se jen zmíním, že by bylo fajn vyjet si na kolech podél Labe, ona se toho hned chytne a naplánuje to do všech detailů. Obdivuje moji drsnost a já na ní na oplátku obdivuji úplně všechno. A jak vaří, to vám teda řeknu, budu muset víc cvičit, abych pod její péčí moc nepřibral.
Jenomže máme problém. Celkem dlouho mi trvalo, než se mi podařilo dostat Jiřinu do postele. Nedělalo to na mě dojem, že je to na ní brzo, ale že je v tom něco jiného. Když k tomu konečně došlo, snažil jsem se udělat všechno pro to, aby se jí to líbilo a abych ji uspokojil, ale nevyšlo to. Po celou dobu zůstávala chladná a pasívní, jako by z toho nic neměla. Říkal jsem si, že když je to poprvé a nejsme na sebe v sexu zvyklí, tak se to může stát a doufal, že se to brzy spraví.
No jo, ale když jsme se na to chystali podruhé, Jiřina mě zarazila, celá zrudla a ostýchavě se mě zeptala: „Leoši, víš, já jsem nám tady něco připravila, mohl bys mě svázat?“ A vytáhla nějaká taková ta pouta, co se prodávají v sex shopu. Dost mi tím vyrazila dech, sice jsem o SM praktikách už něco slyšel a co si budem, kdysi je i viděl na pornu, avšak od Jiřky jsem nic takového nečekal. Ale pak jsem si řekl, že když po tom touží, tak to pro ni udělám a to si pište, že jsem si dal setsakra pozor, abych to moc neutáhnul a tím ji nějak neublížil. Bylo to pro mě úplně nové, ale Jiřina už byla spokojenější a mně to nevadilo, takže pohoda. Jenomže to jsem ještě netušil, co mě čeká příště.
„Leoši, napřed mě svaž jako minule, a pak mi nafackuj.“ Vyrukovala na mě do třetice.
„Proboha, Jiřko, to nemůžu, promiň.“
„Seš přece drsňák a ranař, tak to pro mě udělej. Prosím.“
No řeknu vám, nakonec z toho nic nebylo a místo na sex došlo na dlouhý rozhovor. Jiřka se mi konečně svěřila, že v tomhle je trochu jiná než ostatní ženy, že ve všem ostatním je sice akční a rozhodná, ale jakmile má dojít na sex, tak potřebuje, aby ji partner ovládl silou, kterou až bolestivě pocítí. Nu a já se jí na oplátku svěřil, že jakkoli nechodím v případě potřeby pro ránu daleko, ženu bych uhodit nedokázal, zvlášť tu, kterou miluju. V závěru našeho rozhovoru padaly věty typu:
„Leoši, promiň, já jsem asi úchylná, když po tobě chci takové nesmysly.“
„Jiřko odpust, já nejsem žádný drsňák, ale slaboch, když ti nedokážu vyhovět.“
Navenek to možná znělo jako ironie, ale ve skutečnosti jsme to mysleli oba upřímně. Nakonec jsme se shodli na tom, že každé partnerství je sada kompromisů, které se musejí dělat nejen ve všem ostatním, ale i v sexu a má-li být vztah o něčem, je potřeba, aby ustupovali oba dva, jinak to nikam nepovede.
Jak to s námi bude dál? Ustojíme to spolu nebo se rozejdeme a dopadne to jako všechny naše předchozí vztahy?
To ví jen pánbůh, ale oba bychom si strašně přáli, aby nás za nějakých deset let zlobily dvě nezbedné děti, nejlíp kluk s holkou, které budou takovými našimi zmenšeními kopiemi. A pokud jde o sex, věříme, že když oba dokážeme částečně slevit ze svých pozic a požadavků, tak se to srovná, léta poběží a hrany se obrousí. Vždyť v životě jsou důležitější věci, třeba vydržet spolu a nerozbít rodinu v časech dobrých i v méně dobrých. Můžu vám garantovat, že se za to budu rvát ze všech svých sil.
