Tuto výhružnou větu pronesl ředitel tehdejšího socialistického hotelu na okraji Prahy poté, co se staršímu manželskému páru z Východního Německa ztratily z pokoje dva prstýnky. Byl horký den pozdního jara a ti dva si jen tak nalehko vyrazili na koupaliště. Paní Helga odložila ty prsteny do prázdného popelníčku na konferenčním stolku a nechala si jen snubák. Po koupání si ještě skočili na večeři, vrátili se dost pozdě unavení nejen horkem, ale i skvělým českým pivem. Druhého dne se chystali do centra po památkách, paní Helga se chtěla pořádně vyfiknout, ale prstýnky nebyly k nalezení. Po neúspěšném prohledání celého pokoje a koupelny byli nuceni nahlásit ztrátu řediteli.
Mladičká Lada poklidila, ustlala postel, pak se chvilku činila s vysavačem. Měla co dělat, ti dva mladíci, kteří před chvílí odjeli, nechali v pokoji pěkný bordel, a tak si před přesunem o číslo vedle udělala menší pauzičku. Voňavý jarní vzduch, proudící dovnitř otevřeným oknem, jí připomněl její domov, maličkou vísku na Šumavě. „Tak tohle je moje první štace v Praze, měla jsem štěstí.“ Odrazem ve skle protějšího domu zahlédla dvě postavy na střeše hotelu. „To bude asi Jirka s Milanem,“ vzpomněla si na dva údržbáře, veselé chlapíky, s nimiž se už párkrát potkala, a při myšlence na Jirku jí příjemně zamrazilo. Měla pocit, že se mu líbí a těšila se, až najde odvahu pozvat ji na rande. „Jejda, támhle je straka, to je určitě dobré znamení,“ uzavřela své úvahy a chystala se jít uklidit další pokoj. Jenže tam ani nestačila dojít, přiběhl mladý z recepce, prý se má okamžitě dostavit k řediteli.
Ředitel sice nebyl v jádru zlý člověk, ale když všichni tvrdili, že o ničem nevědí, dostal strach. Po těch předchozích problémech s alkoholem ho vyhodili z teplého místečka v centru a dali mu jasně najevo, že tenhle hotel je jeho poslední šance. „Musel to sebrat někdo z vás,“ sdělil nejistým hlasem nastoupenému personálu, „ale já jsem dobrák a dám vám šanci. Jestli mi to kdokoli z vás nebo z druhé směny do zítřejšího poledne hodí do schránky pod schody, jsem ochotný na všechno zapomenout.“
Ač byla krádež pro Ladu něčím naprosto nepředstavitelným, den pro ni navzdory zářícímu slunci ztratil kouzlo. Vždycky byla až příliš starostlivá a teď, když se v podobné situaci ocitla poprvé, měla najednou pocit, jakoby už pomalu stála před soudem. Zalezla do svého kamrlíčku v posledním patře a s hlavou v dlaních se úplně obyčejně a lidsky rozbrečela.
„Ty vole, koukej, tenhle dám svý starý a ten druhej si vem pro svou holku.“ Milan s Jirkou o maléru se ztrátou prstýnků v hotelu nic nevěděli, a když je teď náhodou objevili na střeše ve stračím hnízdě, rozhodl starší z nich po svém. „Mílo, neblbni, měli bysme je vodnýst na recepci, dyť přece někomu patří,“ snažil se mu Jirka oponovat. „No, seš mladej a blbej, to je jasný. Jak víš, že je ta potvora vodnesla zrovna z hotelu a ne třeba támhle z těch paneláků? Někomu je vodevzdáš, ten je zatluče a nechá si je pro sebe. Nekecej a ber, dokud dávám.“ „Nojo, dyť stejně žádnou holku nemám.“ Jirka si ho nakonec rezignovaně vzal, ale bylo mu divně. Měj pocit, jako by ho z toho cizího prstýnku rozbolel žaludek, tak se šel místo oběda jen tak na chvilku projít. I Lada se šla projít, po probrečených minutách si potřebovala trochu srovnat myšlenky. Je přece nevinná, a tak by se jí nemělo nic zlého stát.
Netřeba to dlouze protahovat, když se potkají dva lidé s kamenem u srdce, začasto zasáhne osud a jeden se druhému svěří. Lada s Jirkou na sebe narazili v parku za hotelem, po pár nesmělých pátravých pohledech usedli na lavičku a za několik minut bylo vše jasné. Ukecat Milana, aby ty prstýnky nakonec přece jen vrátili, už nebyl žádný problém. Sám prohlásil, že než házet je do schránky, bude jistější donést je rovnou řediteli. Najednou se cítil důležitě, mladým dokonce navrhl, že je doprovodí a před ředitelem vše „dosvědčí.“
Příhoda s prstýnky se stala dávno, nedlouho po ní se Lada a Jirka odstěhovali na Moravu. V těchto dnech plánují oslavu perlové svatby a rádi by po mnoha létech navštívili místo svého seznámení. Jenomže stařičký hotel je už dávno zbouraný a na jeho místě stojí jakési uniformní nákupní centrum. „Nevadí, objednáme si wellness týden v nějakých lázních,“ navrhl Jirka, protože za ta léta dobře věděl, čím Ladu potěší. Pak dodal jen tiše v myšlenkách, aby ho neslyšela: „A koupím ti prstýnek. Takový, který se bude podobat krásnějšímu z těch tehdy ztracených a znovunalezených.“
